Jsem něžný,jsem krutý.........jsem život.

Stín vzpomínek- 4.kapitola

26. listopadu 2013 v 0:13 | Alice |  Stín vzpomínek
Kolem byla tma. Netušila jak, ale nějak v ní viděla. Kráčela tou temnou stezkou a vyděšeně se rozhlížela kolem. Nevěděla, co ji na tom tolik děsí. Cesta byla pokrytá jemným prachem, který se tu a tam zvedl, když zavál vítr. Neviděla moc dopředu, ani do stran. Kdykoliv se otočila, cesta za ní mizela v další tmě. Stromy kolem byly vidět jen jako podivné rozmazané stíny. Tu a tam se mezi nimi něco mihlo. Elfka zrychlila krok. Tohle místo ji děsilo. Něco ji jistě sledovalo. Pronásledovalo ji to. Plížilo se to za ní v temnotě. Náhle někde v dálce před sebou uviděla světlo. Netušila, jestli je vydává pochodeň, lampa nebo okno nějakého stavení. Teď už jasně slyšela šepot. Zlý, děsivý šepot. Ty věci se přibližovaly. Nedokázala určit, z které strany přichází. Zdálo se, jako by ty bytosti byly všude kolem. Elfka se dala do běhu. Světlo před ní stále zářilo, ale z nějakého důvodu bylo stále daleko. Dívce do očí vyhrkly slzy. Natahovala ruku v naději, že tím dostane trochu blíže. Nepomohlo to. Už nebylo možné ani pořádně popadnout dech, přesto ji něco nutilo běžet dál. Najednou ji něco chytlo za nohu. Elfka se otočila a spatřila jednu z bytostí, jak ji drží za nohu. Bytost vypadala jako elf. Další jako troll. Následující postava byla zase člověk. A další elf. Vyděsila se. Všichni měli několik společných rysů. Všichni měli černou pokožku a žádnou tvář. Dokonce ani nevypadali nijak hmotně, spíš jako... stíny. I tak ji ovšem teď v běhu jedna z nich chytila za nohu a trhla. Dívka nedokázala udržet rovnováhu a s výkřikem spadla do prachu na zemi. Snažila se vstát, ale bytosti se na ni sesypaly. Dusily ji, drásaly jí kůži, když tu náhle některé z nich zaječely a zmizely. Ostatní se okamžitě zastavily a hleděly do okolí. Ze tmy nečekaně vystřelila ruka. Temně fialová ruka, stejně nehmotná jako oni, která v mžiku chytla jednu z postav a přetrhla ji na dva kusy. Ty poté dopadly na zem a se syčením se vypařily. Ostatní bytosti ihned elfku pustily a začaly na nově příchozí syčet. Dívka neviděla, co to je, ale bytosti se po chvíli vztekání a zastrašování prostě vzdaly a zmizely v temnotě okolí. Elfka natáhla ruku dopředu. Něco ji ovšem znova chytilo. Temně fialové nehmotné ruce se zaměřily na ni. Cítila, jak se ovíjí kolem jejího těla jako had. Z nějakého důvodu na ni neútočily, ale i tak cítila neskutečný strach.
,,Neboj se." zašeptala bytost podivným hlasem.
Avelion otevřela oči a prudce se posadila na posteli. Těžce lapala po dechu, ruce se jí třásly ještě chvíli po probuzení. Byl to... jenom sen. Opět spala ve věži v pokoji pro hosty, opět se probudila do zamračeného dne. Hlava dopadla zpátky na polštář, ale strach ze snů byl větší, než touha znova se nechat uspat zamračeným počasím. A vlastně už ani spát neměla. z pohledu na okno nebylo jasné, kolik je hodin, jistě však už ale byl den. Pravděpodobně později, než ráno. Avelion se protáhla v posteli jako kočka. Poté se zvedla a rychle se nasoukala do oblečení. Cesta dolů už nebyla tak děsivá- po bolesti hlavy nebo malátnosti nebylo ani stopy, dokonce se zdálo, jako by mezi mraky občas i probleskl paprsek slunce.
,,Dobré dopo... ráno." přivítal ji elf, aniž by se přitom otočil od plotny. Jeho si ze včerejška také pamatovala. O chvíli později se konečně otočil a v rukou nesl talíř vajíček, pravděpodobně už studených vzhledem k času, kdy vstávala. Znova se usmál, položil talíř na místo, kde včera seděla a ihned se vrátil zpátky k plotně. ,,Takže vy tu budete pracovat jako léčitelka?" ozval se od plotny. Avelion si sedla na místo a okamžitě do sebe začala cpát jídlo na talíři.
,,Něco přece dělat musím." zazubila se mezi sousty. Malan se znova otočil a jeho tvář se rozjasnila, když viděl, jak rychle elfka spořádala celou porci.,,No to je dobře." pokračoval ,,Léčitelku už tahle pevnost potřebovala jako sůl. Jinak já jsem Malan. Malan Dawnstar. Jsem tu majordomus. Jestli chcete přidat, stačí říct." ukázal na vymetený talíř. Avelion se trochu zastyděla za svůj hlad a jenom zakroutila hlavou. ,,Já jsem Avelion."

,,Jenom Avelion?" zvedl zvědavě obočí. Elfka zkusila zapátrat v paměti, ale žádné příjmení ji nenapadalo.
,,Jenom Avelion. Víte, já si toho moc před příchodem sem nepamatuju. Ale snad se z toho ta moje palice za pár týdnů dostane a pak vám jistě řeknu celé jméno." poklepala si se zasmátím na hlavu. Pak se rozhlédla. ,,Ehm... co tu vlastně celý den děláte? Mám jen dva pacienty, kteří nedají moc práce, a nevím, co dělat dál. Není tu třeba něco s čím je potřeba pomoct?"
,,No, řekl bych vám, aby jste mi pomohla nasekat tohle maso, ale ten sekáček je v poměru k vašemu tělu jako sekyra a taky... kapitán by mě asi zabil, kdybych mu zmrzačil léčitelku a on se musel o toho maroda starat sám..." pousmál se trochu vyděšeně a raději schoval sekáček na polici, kde na něj elfka nemohla dosáhnout.,,Tak já nevím. Procházejte se, najděte si nějakou knížku, užívejte si to volno, dokud můžete, protože to nikdy nevydrží dlouho. Jen počkejte až bude nějaký drsnější výcvik, to pak bude práce až až." zasmál se a hodil kus masa na pánev. Elfčiny oči na chvíli zbloudily pohledem k sekáčku na poličce, jako oči neposedného dítěte, co si chce hrát. Takže nějak se zabavit, to je tu asi to nejtěžší. Znuděně zasténala, když si uvědomila, že opravdu nemá nic na práci. Možná kdyby si zkusila trochu pomlátit cvičným mečem do některé z figurín venku, ale kolem bylo pořád příliš mnoho osob. Prostě se neodvážila. Ani teď se ve společnosti necítila zrovna nejlépe. Příliš mnoho očí ji vidělo poprvé. Raději se zvedla a zase zamířila do svého pokoje, kde na ni konečně čekalo nějaké rozptýlení. Knihovnička, o kterou zprvu zavadila pohledem spíše náhodou, byla přímo přecpaná svazky a svitky. Všechny vypadaly staře, ale přesto dobře ošetřené. Většina z nich byla zaprášená, takže je asi dlouho nikdo nečetl. Elfka měla pocit, že když některou z těch knih zkusí vzít, rozpadne se jí v ruce na jednotlivé stránky. Nakonec se ale osmělila a jednu vytáhla. Vyděšeně vypískla, když zpoza knížky vyběhl pavouk a okamžitě zmizel ve škvíře dveří. Avelion ještě chvíli vyděšeně sledovala škvíru, poté se otočila zpátky ke knihovničce a s botou v ruce z ní opatrně vytahovala jednotlivé svazky. Tak staré a zapomenuté. Jako by tu snad ani nikdo nečetl, pomyslela si. A přitom všechny vypadaly tak zajímavě. Tolik věcí o magii, o historii Quel´thalasu a celého Azerothu. Elfka nejdřív všechny pečlivě otřela od prachu přikrývkou z postele, roztřídila podle názvu a žánru, opatrně je pokládala zpátky do knihovničky, pak si namátkou jednu z nich vybrala. Pohodlně se usadila u okna a začala si číst.
Polovina knížky byla dávno za ní, než si uvědomila, že na písmenka už nevidí. Krystal u vchodu sice zářil permanentně, ale zářil jen dost na to, aby případní noční tuláci nezakopli o židli nebo nějakou věc na zemi. Avelion zívla a protáhla se. Seděla tam už několik hodin, ale porce vajíček byla naštěstí tak velká, že za celou dobu neměla ani hlad. Nebo se prostě jen začetla natolik, že ho nevnímala?
Elfka odložila knížku na stůl a sešla dolů. Už na ni měli čekat její pacienti. Jen doufala, že nečekají moc dlouho. Dveře kasáren se zavřely jen chvíli poté, co vyšla ven. Možná tam byla návštěva. Nebo moc osob. Avelion se na chvíli zastavila a zaváhala, pak si ale dodala odvahu a vzala za kliku. Rozhlédla se a na tváři se jí rozprostřel úsměv. Alespoň jednoho pacienta nebude muset hledat. Altash seděl bez hnutí na posteli. Trochu to vypadalo, jako by usnul v sedě, ale jakmile elfka zavřela dveře, otočil k ní hlavu a usmál se. Avelion okamžitě prošla celou místností a těkala očima po stolcích. Nakonec našla, co hledala- malou dózičku s nevábně vonící mastí a několik nových obvazů. Altash se během několika vteřin dostal z košile.
,,Jak jste se vyspal?" prohodila a sedla si k elfovi, aby mohla lépe odstranit stávající obvazy.
,,Ehm... dobře." Usmála se na něj a pomalu opatrně začala odstraňovat vrstvy obvazu. Modřina i podivná skvrna na hrudi se od včerejška nijak nezměnily, ale asi to bude trochu déle, pomyslela si. Zbytky masti zůstaly pevně přilepené na obvazech, takže nebylo ani nutné je nijak odstraňovat. Zato páchnoucí obvazy by asi nejraději ihned hodila do ohně a pro jistotu uzavřela celou pevnost, dokud nebudou bezpečně spáleny. Altash seděl po celou dobu ošetřování mlčky a klidně. Jen občas se otočil ke dveřím a zastříhal ušima.
,,Ták, hotovo." Avelion si spokojeně prohlížela svoji práci. Cítila se díky ní užitečná. ,,Nechcete se jít projít ven, nebo si tam někde sednout?"
,,Ne, děkuji. Já bych rád, ale opravdu nechci poslouchat zase dokola ty řeči od Falantira."
,,Řeči?" podivila se.
,,Altashi! Proč seš celej mokrej?! To chceš taky nastydnout?!" pokusil se celkem úspěšně imitovat kapitánův rozkazovací tón.
,,Opravdu nechcete s ničím pomoci? Tady se jeden moc nezabaví."
,,Ne, ne. Nic. Děkuji." pousmál se, pak nasadil opět neutrální výraz a sedl si ke stolu.
,,Takže nám asi nezbyde nic jiného, než knihy." elfka pohlédla na pásku na očích a opravila se ,,Respektive mě."
,,Ještě je tu konverzace, jestli by vám nevadila moje přítomnost."
,,Rozhodně nevadila." řekla okamžitě a v hlase byla slyšet zvědavost. Altash ukázal na židli po své levé ruce a pokynul elfce, aby se usadila.
,,Takže....Vzhledem k tomu, že už nejsem členem posádky Elrendaru, rád vám zodpovím veškeré otázky mířené právě na něj. Jestli tedy nějaké máte a nevadí vám to. Co vím, moc se tady toho nezměnilo."
,,Jsem zvědavá, ale nějak mě nenapadají otázky. O vás jsem se již něco dozvěděla, ale o ostatních členech posádky nic nevím. Pokud nechcete odpovídat, pochopím to." schoulila se trochu hlouběji do židle.
,,Já jsem zastáncem toho, že když se chcete o někom něco dozvědět, měla by jste jít přímo za ním. Ale zdá se, že vám to nečiní až takový problém." zazubil se na elfku.
,,Většinou se někdo zeptá první. Hlavně protože mě tu nikdo nezná." zněla téměř až omluvně. ,,Tak mi alespoň prozraďte... Je tu někdo, na koho bych si měla dávat pozor? Nemyslela jsem to zle, jen... víte, každý se nějak chová."
,,Dávat pozor? Na člena Elrendaru? Hm..." Altash se zamyslel. ,,No, když nebudete jíst ani pít nic, co vám nabídne trolka zvaná Ken´jun, tak by jste měla být v pořádku. Ale ona to nemyslí špatně."
,,Ale i v rodině bývá rivalita." prohodila, spíše pro sebe.
Altash se usmál. ,,Na to je tu lord Sunhand. A největší rivalita je asi ta mezi mnou a kapitánem... i když už nedává smysl."
,,O co se přesně stará, že vás bere za rivala?"
,,No, v nepřítomnosti lorda a lady to tady má na starosti. To bývala předtím moje práce." zazubil se na překvapenou elfku. Nikdy by ji nenapadlo, že mohl zastávat až tak vysokou funkci.,,Takže se bojí, že by jste ji o ni mohl připravit?" zeptala se. Ať pak si uvědomila, že jeho oči kryje páska a došlo jí, jak byla takhle otázka hloupá. Kapitán sice také asi neměl obě oči v pořádku, ale přinejmenším jedno mu ještě dobře sloužilo. Nebo že by tu pásku nosil na okrasu?
,,Ne, ne... Spíše si myslím, že mě viní, že jsem nedodržel slib daný Elrendaru a zradil tím jak Elrendar, tak i lorda a díky tomu i jeho."
,,Myslím si, že trochu přehání."
,,Ani ne. Byla doba, kdy jsem byl hledaný po celém Quel´Thalasu." usmál se s výrazem neviňátka.
,,Hledaný?" podivila se ,,A kvůli čemu smím li se zeptat?"
,,No váže se to na mou zradu Elrendaru."
,,A bylo to oprávněné pronásledování, nebo jen nechápali co jste udělal?"
Altash se zasmál. ,,Oni dobře pochopili, co jsem udělal a proč jsem to udělal. Jen s tím nesouhlasili. Občas jsou některé kroky nevyhnutelné." Avelion se už chytala mu na to něco odpovědět, když tu ji něco zastavilo. Bolest. Prudká a ostrá jako seknutí mečem. Před očima se jí na vteřinu zatmělo. Ruka automaticky vyletěla k hlavě. Tolik to bolelo. Krátce, ale intenzivně. Až zalapala po dechu. Elfka zavřela oči a snažila se bolest nevnímat, ale nešlo to. V mysli se jí mihlo několik obrazů, rychlých, ostrých a pomíchaných. Spíše záblesk než pořádný výjev, ať už čehokoliv.
Altash se natočil na elfku. ,,V pořádku?" zněl náhle starostlivě.
,,A-ano. Jen se mi udělalo trochu nevolno." Avelion pomalu spustila ruku zase dolů a snažila se zklidnit dech.
,,Předpokládám, že čím víc to bolí, tím víc to stojí zato."
,,N-ne, to nebolelo." chabě se ho pokusila přesvědčit.
,,Jasně. Já to viděl." Na chvíli se zdálo, jako by elf pod páskou mrknul.
,,Zdá se, že každý má své tajemství. Jen někteří neví o těch svých." ztišila se.
,,Tady jste v Elrendaru. Každý tu má své tajemství. Vy jste zatím tajemství Elrendaru sama o sobě. Možná díky tomu, že tu má každý nějaké to tajemství si členové rozumí a chápou se lépe navzájem."
Avelion se zatím podařilo zklidnit dech. Bolest sice nezmizela, ale alespoň se o dost zmírnila. Asi tak na úroveň kopakce do spánku. ,,Nikdo nemá tajemství, které by musel nějak silně bránit před ostatními? Tedy pokud to není tajemství."
,,Tajemství o větším tajemství?" Altash se tajemně usmál ,,To je tajemství." Uši mu na chvíli zacukaly a otočil se zpátky ke dveřím. ,,Prší." prohlásil naprosto klidně a otočil se zpátky k elfce na vedlejší židli. Zpoza dveří bylo slyšet několik vojáků, kteří pravděpodobně zrovna skončili s výcvikem. Rány cvičnými meči ozývající se zvenku nahradily jejich hlasy. Ale déšť neslyšela. ,,Jak to můžete vědět?"
,,Naslouchám." zacukal trochu ušima.
,,To musíte mít opravdu dobrý sluch. Já jsem nic neslyšela."
,,Musím se na něj spoléhat více než na svůj zrak. Takže zpátky k těm tajemstvím." Na chvíli se zamyslel. ,,Řekněme, že v Elrendaru jsou tací... nebo bývali... kteří své tajemství neříkají, protože jsou si jistí, že by to změnilo to, jak se na ně ostatní dívají. Protože je tu ještě jiný typ tajemnství..."
,,Ony jsou i typy tajemství?" vyhrkla zvědavě.
Altash se usmál. ,,Záleží na úhlu pohledu." Na chvíli zmlknul, přeložil hlavu ze strany na stranu a pokračoval. ,,Některé jen změní pohled,jiné zase kompletně vyvrátí, co jste si o té osobě mysleli. A pak jsou tu taková tajemství, která... no...hmmm, tohle bude složitější. Některá tajemství jsou stará a stala se tajemstvími, protože ostatní zapomněli. Nebo ti co je znali umřeli. Jestli se takové tajemství dostane na povrch, nezmění jen pohled na toho o kom je, ale také celkový pohled na svět jaký zatím měl. Promiňte, ale méně složitě to asi nejde." omluvně se na ni koukl.
,,Myslím, že moje tajemství nebude zas až tak zásadní." Na chvíli se jí zdálo, jako by Altash chtěl ještě něco říct, ale než stihlo z jeho úst vyklouznout jediné slovo, zase je zavřel. Až po chvíli se zase osmělil.,,Taky si myslím. A promiňte, jestli jsem vás nějak rozrušil." Ode dveří se ozval podivný zvuk. Něco jako zafunění, ale tak hlasité, že ho slyšela i ona.
,,To je v pořádku." podívala se na elfa. Ten se zatím zvedl a zamířil k jedné z postelí. Usadil se na ní, oddělal deku přikryl se. ,,Na tu hlavu bych si být vámi ty kapky dal hned, ať se cestou nahoru nezamotáte."
,,Jsem v pořádku, nic to nebylo. Vážně se mi jen trochu zamotala hlava, nic víc." také se zvedla. Podivný zvuk se ode dveří ozval ještě jednou, pak utichl. Avelion se k nim natáhla v očekávání, že zahlédne někoho šmírujícího za dveřmi, ale ve tmě zahlédla jen šedou šmouhu, která zmizela dřív, než se dalo rozeznat, co to vlastně bylo. Že by tu i strašilo? nevěřícně zakroutila hlavou. ,,Asi už půjdu také spát. A moc se netoulejte. Venku je mokro, tak aby jste neuklouznul a nezlámal si ještě něco dalšího." napomenula ho se smíchem. ,,Dobře se vyspěte Altashi. Nechť světlo chrání vaše sny."
,,Ano... sny. Vezmu si to k srdci." zamával rukou ve vzduchu, něco jakoby chytil a připlácnul si to na hruď. Pak se usmál a schoval se pod peřinu. Po chvíli už začal pravidelně oddychovat. Avelion tam ještě chvíli stála, než se otočila zpátky k velkému sálu. V půlce cesty za sebou uslyšela tiché zavření dveří. Né dost tiché pro ni. Nedokázal ale určit ze kterých dveří bylo. Jediné, co opět zahlédla, byla podivná šedá šmouha, která se mihla přes nádvoří.
Tady asi opravdu straší...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama