Jsem něžný,jsem krutý.........jsem život.

Stín vzpomínek- 3.kapitola

29. října 2013 v 12:56 | Alice |  Stín vzpomínek

Seděli mlčky. Ani nevěděla, jestli to byly pouhé vteřiny, nebo minuty, když elf vedle ní zvedl hlavu a zavětřil jako pes. Pak se usmál.,,Prší." Avelion zvedla hlavu. Obloha byla pořád stejně zatažená, ale nezdálo se jí, že by z ní něco padalo. Jen šedivé mraky a trochu studený vítr. Nechápavě otočila hlavu k elfovi, když náhle na zem před stromem dopadly první kapky vody. Úsměv na elfově tváři se rozšířil tím víc, čím prudčeji se rozpršelo. Už ani mohutná koruna stromu nedokázala zadržet příval vody, ale zdálo se, že to ani jednomu nevadí.
,,Měla by jste jít dovnitř, do sucha." otočil se k ní. Avelion natáhla ruku a s mírným úsměvem se zadívala na kapky, které na ni dopadaly. ,,Já mám ráda déšť. Je uklidňující."odpověděla. Altash si povzdechl a přejel si rukou po oblečení.,,Ale promoklé oblečení rozhodně není nic zdravého, nemyslíte? Já stejně už půjdu dovnitř, tak pojďte taky." Zvedl se a natáhl k ní ruku. Trochu ji to gesto zarazilo. Jak jen mohl vědět, že se už nezvedla? Nebo opravdu vidí? Jenom to na ni hraje? Podívala se na svoje šaty. Měla na sobě dost oblečení, ale opravdu začínalo být docela promoklé. Nakonec se rezignovaně zvedla a zamířili k velkému sálu. Tam ale Altash odbočil a vešel do mnohem menší budovy. Vedle stála ještě jedna a pak také věž, ale ona neměla odvahu se ptát co tam je. Prošla gentelmansky přidrženýma dveřima a rozhlédla se uvnitř. Celá místnost byla plná postelí menších než ta ve které spala ona, trochu stroze, ale zato účelně zařízená. Pokud byla ve vojenské pevnosti, tohle musely být zajisté kasárny. Altash nelenil, zamířil sebejistě k jedné z postelí a začal se přehrabovat v batohu. Pak vytáhl hnědou košili a bez nějakého ostychu se okamžitě začal převlékat. Okamžitě zrudla a snažila se sledovat něco jiného. Altash zatřepal hlavou jako pes když má mokrou srst a natáhl košili na sebe. Pak sáhl na kalhoty. Ty byly, naštěstí pro ni, dost suché. ,,Nechcete se také převléct do něčeho suchého?" otočil se k ní. Avelion lehce přejela rukou po svých šatech. Látka rychle sála vodu a začala studit na kůži. ,,Ne, děkuji. Trocha vody mi neublíží a stejně tu nemám žádné jiné oblečení. Jen to, ve kterém mě našli." usmála se. Altash při poslední větě zvedl zvědavě obočí, pak se otočil zpátky k tašce a začal se v ní prohrabávat. Avelion udělala jeden krok k němu a zvědavě mu koukala pod ruky. Vytáhl bílou košili. Jako pro panenku. Jemu by byla určitě malá, ale na ni se hodila perfektně. Podal košili elfce za sebou.,,Tady. Je suchá a čistá. Klidně si ji vezměte. Není zdravé zůstávat v mokrém oblečení." Avelion si už málem začala rozepínat šaty, když se rychle zastavila. Co to do háje dělá? Převlékat se tady?
,,Jen se klidně převlečte, nebojte se. Moje indispozice mi znemožňuje vás špehovat. Takže nemusíte mít zábrany." pokusil se o úsměv, ale elfka v něm viděla stopu smutku. Chvíli přejížděla pohledem mezi košilí a elfem. Něco se jí na tom nezdálo. Měla pocit, jako by ji i přes pásku na očích stále sledoval. Opatrně natáhla ruku a zamávala s ní elfovi před očima.
,,To že vás nevidím neznamená, že nevím, co děláte."zasmál se. Okamžitě stáhla ruku a zrudla ještě víc, než je snad u kteréhokoliv elfa možné.
,,Eh... promiňte. Já... jen, chtěla jsem mít jistotu, že... no, že mě opravdu nevidíte." zarazila se ,,Teda, že mě nebudete sledovat. Nechtěla jsem vás nějak urazit, promiňte. Já jen... vy... jste opravdu slepý?" Altash si povzdechl a jen slabě kývnul. ,,Va-vadilo by vám, kdybych..." nevěděla, jak dokončit větu. Nechtěla ho nějak urazit nebo ranit, ale zároveň chtěla mít jistotu, že na ni slepce jen nehraje.
,,Opravdu to není hezký pohled. Mohlo by vás to vyděsit." zvážněl.
,,Já se jen tak něčeho neleknu."
Altashovi zacukaly koutky, pak ale zvážněl. Pomalu zvedl ruce, rozvázal kus látky a odhalil své oči elfce. Přestože říkala pravý opak, pohled na ty oči ji skoro až vyděsil. Čekala jizvy, skleněné kuličky místo očí, dokonce i absolutně žádné oči. Trochu sebou trhla. Tohle nemohlo způsobit normální zranění. Díval se na ni absolutně bílýma očima. Žádná záře, ani stopa po jiné barvě. Jen prázdné bílé oči. Avelion nasucho polkla a sklonila provinile hlavu. ,,Stačí na jistotu?" Altash si okamžitě zase zavázal oči zpátky.,,Jak říkám. Přede mnou se klidně můžete převléct. Já vás opravdu špehovat nebudu... vyděsilo vás to moc?" zeptal se starostlivě. Avelion zakroutila hlavou. ,,To... není od obyčejného zranění, že ne?" Altash zakroutil hlavou a v jeho tváři se náhle dal vyčíst smutek. ,,Něco s magií? "
,,Dá se to tak říct."posmutněl.
,,Promiňte, neměla bych tak vyzvídat."
Avelion si povzdechla a začala se převlékat. Zvláštní, že sebou elf jako on nosil oblečení, které jí přesně padlo, pomyslela si. Košile rozhodně se svým výstřihem nezakrývala všechno, ale byla suchá a bylo v ní teplo.
,,To je dobrý. Ah, kalhoty jsem asi někde ztratil. Mám další dvě košile a ani jedny normální kalhoty." zasmál se a odkráčel tiše ke stolu. ,,To je v pořádku, mám na sobě ještě jedny a ty nestačily zmoknout. Měla jsem je přibalené navíc. Možná jsem cestovala." nepřirozeně zmlkla. Až teď si uvědomila, jak málo toho o sobě ví. Co vlastně ví, kromě jména. Kdo vlastně byla? Snažila se hledat ve své paměti, ale jako by před ní stála neproniknutelná zeď. Otázky jí vířily v hlavě, ale odpovědi nebyly žádné. Zatřepala hlavou, jako kdyby je tím mohla odstranit a přisedla si k elfovi. Po chvilce mlčení se konečně osmělila. ,,Mohla bych vědět, kolik je vám let?" Altashovi několikrát zacukaly koutky, pak se rozesmál na celou místnost. Řekla snad něco špatně? ,,Víte, myslím, že mám celkem mladou tvář, ale nepamatuji si, kolik mi je, tak abych měla nějaké porovnání, víte?" začervenala se. Chvíli trvalo, než se přestal smát. Páska na očích mu trochu navlhla, ale smutně rozhodně nevypadal.
,,Přesný věk už si nepamatuju, ale jsem rozhodně mladší než pán Elrendaru." usmál se. Avelion nevěděla, jak na to reagovat, tak se jen usmála také a byla ráda, že ji nemůže vidět. Na chvíli se na ni natočil, jako kdyby se rozhodl zjišťovat věk její tváře po hmatu. ,,Hmm, to ale asi není to, co jste chtěla vědět, že? Asi tak... kdyby jste sečetli věk všech obyvatel Elrendaru... kromě pana Sunhanda samozřejmě, nedostali by jste se k polovině mého věku."
,,Ale... vypadáte mladě. Teda podle toho co můžu soudit... což moc nemůžu."
,,Čas na mě nějak zapomněl."
Chvíli přemýšlela, jak se zeptat tak, aby elfa ještě víc neranila. ,,Má to co dočinění s očima?" Altash na chvíli ztuhl. Vypadal, jako by projížděl všechny své vzpomínky. ,,Asi ne, ale nejsem si tím jistý." Náhle prudce pohlédl ke dveřím. O chvíli později vstoupil do kasáren někdo další. ,,Myslím, že jsem říkal, že máte ležet." ozvalo se za ní. Ten hlas znala. Patřil první osobě, kterou si kdy pořádně pamatovala. Asi proto automaticky brala, že jeho slova jsou mířená na ni a stáhla se hlouběji do židle, aby ji bylo co nejméně vidět. Elf došel až k ním a zahleděl se na Altashe. Ve tváři měl přísný výraz.
,,Ehm... no..." Altash vycenil zuby v jakési téměř parodii úsměvu věnovaného elfovi, zvedl se a pomalu si přešel sednout na postel. Elf se poté vrátil pohledem k Avelion.
,,Když jsem vás našel, byla jste dost dezorientovaná. Nedostal jsem z vás ani jméno." Na chvilku se zarazila. Jak se vlastně jmenovala? Tam v lese slyšela jen jedno slovo pořád dokola, ale bylo to její jméno? Muselo být. Ten člověk se díval na ni, když to křičel.
,,Avelion. Myslím, že jsem Avelion." pokusila se o mírnou poklonu. Elf ji vzal za bradu a začal si ji prohlížet.,,Nu, vypadá to, že jizvy nebudete mít trvale. Měla jste štěstí." prohlásil a dále elfku sledoval. Náhle se mu do tváře vloudil lehce přátelštější výraz. ,,Omlouvám se, občas se zapomenu. To víte, když někod velí vojenské jednotce..." elf se postavil do pozoru a zasalutoval ,,Kapitán Falanthir Brightspear. Dodatečně vás vítám v Elrendarské pevnosti."
,,D-děkuji." vykoktala ze sebe elfka
,,Jak se cítíte?" řekl opět s citlivostí léčitele.
,,Už lépe, jenom hlava stále trochu bolí." pokusila se usmát na elfa. Altash při těch slovech jenom zastříhla ušima a dál poslouchal.
,,Hmm, nechám vám na to uvařit jeden lektvar. Trošku bolest utlumí, ale nesmí se to ním přehánět a... ah, omluvíte mě na chvíli?" Kapitán ráznými kroky vyrazil k Altashově posteli. ,,Vyhrnout košili." zavelel. Altash poslušně odhodil téměř všechno oblečení z hodní poloviny těla. Až teď si Avelion všimla, že téměř celý elfův hrudník je obvázaný. Znova si sedla a snažila se nenápadně poslouchat... a také sledovat oba elfy. Kapitán opatrně přejel prsty po obvaze a pak zatlačil. ,,Bolí to?"
,,No lechtat to nebude." Altashovi se do tváře vloudil bolestivý výraz, ale zmizel hned jak elf přestal tlačit na žebra.
,,Fajn, ještě to párkrát pomažeme a ty se pořádně šetři. Žádné dlouhé chození, maximálně na hradby a zpátky.." kapitán odstoupil od elfa a tvářil se, jako kdyby měl na starosti nejméně deset řvoucích dětí.,, U slunce, tohle fakt nezvládám. Chce to skutečnou léčitelku." unaveně dosedl na židli. Avelion v tu chvíli zavzpomínala. Něco... něco bylo v její hlavě. Nějak si to pamatovala, ale jak, to ani ona sama nevěděla. ,,Pár kouzel, která by se dala použít k léčení znám. Je to asi to jediné, co si pamatuji. Ale jsou slabá. Nemohu se však zaručit za výsledek, ani nevím, jestli jsou vzpomínky na ta kouzla správná." skoro zašeptala. Kapitán se zaměřil pohledem zase na ni.
,,Pořád lepší něco než nic." prohlásil ,,Od té doby, co Esperanta... ehm, to je jedno. Rozhodně by se vaše pomoc hodila."
,,Takže jako za starých časů. Stále je někdo domlácenej." zasmál se Altash. ,,Zatím se nikam nechystám." Elfka se na oba usmála.
,,Už to tak vypadá" dodá k elfce,,Bylo by to báječné. A třeba by se nám povedlo vrátit vám paměť."
,,Irithol s tím má zkušenosti. S pamětí." ozval se Altash a věnoval oběma elfům téměř rošťácký úsměv. Avelion mu úsměv opětovala, přestože jej nemohl vidět a znova se otočila ke staršímu z elfů.
,,Nu, nebojte se. Máme spoustu knih, které Esperanta sepsala ještě v Outlandu." snažil se ji uklidnit kapitán.
,,Jo, její knihy byly fajn. Taky jsem se z nich něco přiučil, než se mi moje pomůcka rozpadla." ozval se opět Altash. Kapitán se na chvíli otočil k elfovi a když se vrátil, tak se v jeho obličeji dala vyčíst jen jedna otázka. U světla, za co tenhle trest?!
,,Kdyby jste chtěla být užitečná hned, možná by jste mohla támhle Altashovi namazat ta žebra mastí." Elf se na posteli okamžitě rozkašlal a snažil se vypadat, že se jen zakuckal. ,,To bych snad neměla zkazit. Kde najdu tu mast?"
,,Tam na stolku u druhé postele. Jen nanést, nevmasírovat. Nemusí to být žádná velká vrstva." Kapitán ukázal na malou nádobku na stolku a přesunul se k posteli. Celou dobu nespustil oko z elfky, jako by kontroloval každý krok jejího počínání. Avelion vzala malou nádobku a otevřela ji. Nevoněla zrovna nejlépe, ale znala i horší. Sedla si před Altashe, položila mast vedle sebe a opatrně začala odstraňovat staré obvazy. Jedna vrstva za druhou pomalu odpadávaly a elfce se konečně naskytl pohled na elfova zranění. Na pravé straně přímo svítila obří modřina, co ji ovšem zaujalo více byla velká černá skvrna uprostřed hrudi. ,,Kdybych nějak moc zatlačila, tak řekněte." nabrala trochu masti a začala ji natírat na bok co nejopatrněji to šlo. Altash se celou dobu pouze lišácky usmíval, dokonce i když do místnosti vkročil kapitán s novými obvazy. Avelion otřela poslední zbytky masti, pak vzala od elfa obvazy a v tichosti začala obvazovat hrudník s takovým citem, jako by se starala o malé ptáče. Kapitán celou dobu jen stál opodál, pokyvoval hlavou a dál sledoval elfčinu práci.,,Nebolelo?" zeptala se tiše.
,,Výborně, sám bych to nezvládl lépe." Kapitán přistoupil o něco blíž, trošku nešetrně přejel elfovi po žebrech a něco si pro sebe bručel.
,,Až teď. Ale nějak se vám zvětšily ruce a zhrubla na nich kůže." usmál se na elfku před sebou
,,Příště přitlačím." zabručel kapitán a otočil se zpátky k Avelion, která zatím trochu neúspěšně zadržovala smích. ,,Avelion, mohu vás poprosit, aby jste mě následovala? Ukážu vám, kde najdete masti, obvazy a další potřebné věci. A ty lež." přikázal vojenským hlasem. ,,Zase tě přijdu zkontrolovat."
,,Zvládnete to tu sám Altashi? Snad se brzy vrátím." podívala se starostlivě na elfa před sebou a zvedla se z postele.
,,Bude muset." prohlásil strohým vojenským hlasem, kterému nebylo radno odporovat.
,,Budu muset." smutně konstatoval.
Avelion odložila mast na stolek a rychle cupitala za starším elfem. Po dešti už nebylo ani památky, jen obloha již změnila svoji barvu z šedivé na téměř černou. Na chvíli se na ni zadívala, jako by čekala, že někde mezi těžkými temnými mraky přece jenom vykouknou hvězdy. Kapitán šel ještě několik metrů dál. Teprve pak si všiml elfky zasněně hledící na oblohu. Trochu potřásl hlavou, protočil oko, kousek se vrátil a odkašlal si. Avelion se okamžitě probudila ze svého transu a rychle následovala kapitána do vysoké věže. V jedné z místností seděl mezi spoustou krabic blonďatý elf. Vypadalo to, že právě kontroluje nějaké účty. Na stole měl seznamy věcí a pořádný nepořádek v papírech. Když oba vstoupili dovnitř, zvedl hlavu od stolu a zvědavě se na oba a zadíval.
,,Halisi, tohle je Avelion. Avelion... Halis Dawnstrider. Halis má na starosti sklady."
,,Těší mě." lehce se uklonila. Elf jí jenom kývl na pozdrav a dál se věnoval kapitánovi.
,,A tady Avelion bude prozatím vykonávat funkci léčitelky."usmál se na elfku.,,Tedy pokud bude chtít."
,,Alespoň budu užitečná." Kapitán pak vzal jedu z těžce vypadajících beden a položil ji na zem.,,Obvazy..." přesunul se o kousek dál,,... masti a různé lektvary a tamhle jsou různé věci potřebné k operaci." poukázal k další bedně. Avelion zatím téměř fascinovaně sledovala sbírku všemožných lahviček. Kapitán vzal prázdnou bednu a položil ji ke stěně.,,Kdyby se něčeho nedostávalo, řekněte Halisovi a on to objedná." Následně se otočil k jedné z beden. Chvíli v ní něco hledal, pak vítězoslavně vytáhl kus bílozlaté látky a podal jí elfce.
,,Pro mne?" podivila se. Na látce byl zlatou nití vyšitý štít a přes něj meč. Pravděpodobně znaky pevnosti.
,,Ano, teď už patříte oficiálně k nám. Nemusíte jej nosit stále. Jen na výcvicích a při zvláštních událostech, ano?" Avelion kývla a zakručelo jí v žaludku. ,,Nu, možná ještě něco k organizaci. Hlavní slovo tu má pan Ceroth a paní Eynor. Ti tu momentálně nejsou a... jak se zdá, je čas na večeři. Bude lepší když budeme pokračovat po jídle." vlídně se usmál ,,Skočte pro toho maroda a odveďte ho do sálu. Nechám pro vás něco připravit."
,,Hned pro něj doběhnu." potvrdila a rozeběhla se ven z věže. Tam se musela zastavit a trochu zavzpomínat, která z budov vlastně sloužila jako kasárny. Vypadaly všechny skoro stejně, lišily se jenom svojí velikostí a stářím. Když vešla dovnitř, Altash zrovna klečel a skláněl se zase nad svojí taškou. ,,Ah, ještě nespíte. To je dobře. Podává se večeře." prohlásila směrem k elfovi. Zdálo se, jako by ji vůbec neslyšel. Dál se prohrabával spoustou oblečení a podivných věcí.
,,HA! Tak přece." vykřikl vítězoslavně a vytáhl kus čehosi fialového a zmuchlaného. Avelion si zatím sundala tabart a položila ho na svoji starou róbu, teď již pečlivě složenou a ležící na stole. Altash k ní došel a podal jí tak dlouho hledanou věc. Malou, fialovou róbu se zlatým vyšíváním. ,,Pro mě?" udiveně se podívala na šaty ,,Je nádherná. Kde jste vůbec vzal ženskou róbu?"podivila se.
,,Co, tohle? Ani nevím, proč to tu mám. Asi jsem ji vyměnil za kalhoty." zasmál se a okamžitě se mu obličej zkřivil bolestí. Znova natáhl ruku s róbou k elfce před sebou.,,Tady... mě nesekne tak jako vám." Avelion se na chvíli zarazila. Nakonec však vzala róbu a teď již bez studu se před elfem převlékla. Stejně jako košile, i róba jí padla jako ulitá.
,,Je vážně pohodlná, děkuji. Venku už přestalo pršet, ale je tam trochu chladno, tak se nenachlaďte. Chcete pomoct s převlékáním?"zeptala se starostlivě.
,,Ne ne, to zvládnu sám. Ale děkuji." Nato Altash vytáhl černou košili a opatrně se do ní nasoukal.,,Můžeme?" zeptala se. Altash jen kývl a vyrazil ke dveřím. Avelion je chvilku přidržela a s obdivem sledovala, jak elf vyrazil k velkému sálu, jako by přesně věděl, kam má jít. Několik stolů na druhé straně místnosti bylo zaplněných po tréninku vyčerpanými hraničáři. Kapitán pravděpodobně pochopil, že by to pro mladou elfku nebyla ta nejlepší společnost a spolu s druhým elfem prostřel stůl nejblíž ke vchodu.
,,Posaďte se." pokynul vlídně oběma elfům. Altash opět sebejistě zamířil k jedné z židlí. Avelion si sedla naproti a zvědavě se rozhlížela po sále. Kapitán před oba postavil skleničky a začal do nich nalévat víno. Pak se zarazil.,,Málem bych zapomněl. Ty chceš vodu, viď?"
,,To bys byl moc hodnej." natočil se na stojícího elfa. Kapitán jen protočil oko a pokynul elfovi u plotny, aby vyměnil obsah skleničky. Sám pak přešel k plotně a převzal tác s jídlem. Mladá elfka cítila, jako by jí žaludek chtěl vyskočit krkem ven, jen aby se dostal k těm všem dobrotám. Vzala by zavděk i suchým chlebem, který zahlédla elfa u plotny krájet, ale tohle byla pro ni přímo hostina. Kromě mísy s ovocem, která byla na stole pravděpodobně permanentně, před ni teď předložili celou mísu pečených stehýnek, chléb a několik různých druhů sýra. Dokonce i druhy, které nikdy v životě neviděla. Sliny se jí při tom pohledu sbíhaly, jako kdyby takové jídlo neviděla už celé roky. Kapitán se nakonec také posadil, pozvedl sklenku s vínem a na chvíli se zarazil. ,,Ať lordu i paní přeje štěstěna." Pak se napil a až podivně zamlkle se dal do jídla.
,,Bývají tu často? Myslím pán s paní." prolomila ticho Avelion. Následně se konečně osmělila, natáhla ruku a vzala si z jednoho z talířů kousek chleba a sýr. Chuťové pohárky jako kdyby se při prvním soustu probraly z dlouhého kómatu. Sýr vypadal obyčejně, ale pro ni to bylo, jako kdyby jedla to nejlepší jídlo pod sluncem. Než stačil kapitán odpovědět, nasoukala do sebe celý kousek a ihned se natáhla pro druhý. ,,Ano, prakticky neustále. Ale před téměř dvěma týdny se vypravili do Kalimdoru. Poslední zprávu jsem obdržel před třemi dny. Lord Sunhand v ní oznamoval, že se chytá do Northrendu v neodkladné záležitosti. Za normálních okolností bych o něj strach neměl, ale na severu jen zřídkakdy uvidíte slunce..." Altash, který se zrovna natahoval ke stolu, se při těch slovech zarazil. Elfce ale ničím zvláštní nepřišla.
,,Víte.. jestli nebude vadit, že jsem tu. Přece jenom další hladový krk." dodala a znova ukousla kousek sýra. Měla chuť spořádat ho celou mísu. I přes drobnou postavu měla opravdu obrovský hlad. Altash na chvíli zvedl hlavu a opět zavětřil ve vzduchu jako pes. Otráveně si povzdechl a natočil se k majiteli blížících se kroků.
,,Nazdárek." ozval se elfce za zády las, až sebou trhla. Dotyčný buďto nebyl elf, nebo byl nachlazený. Když se otočila zjistila, že první možnost byla správně. Za ní se tyčila asi o dvě hlavy vyšší trolka v hnědé róbě a s dřevěnou maskou a rudým čírem na hlavě. ,,A jéje, zasejc ty? Sem zvědavá, jak dlouho tu vydržíš teďkonc." koukla se na Altashe.
Altash se uchechtnul. ,,Ahoj Ken. Zase já." prohlásil v Thalasianštině
,,Fajn, fajn. Moc dobře víš, že tej vaší hatmatilce nerozumím."
,,To nejsi sama." odpověděl jí Altash opět v Thalasianštině.
,,Heleď šéfe, máš návštěvu." ukázala ke dveřím, kde stála elfka v dlouhé róbě a nesměle si prohlížela všechny přítomné. Altash se natočil k elfce u dveří a kapitánovi se ihned do tváře vrátil přívětivější výraz. ,,Ah, slečno Snowy, pojďte dál. Zdá se, že umíte přesně načasovat příchod, právě večeříme." Blonďatá elfka se trochu osmělila a došla až ke stolu.
,,Se představím, néé? Já sem Ken... jako Ken´jun, jo? A zas mizím, páč na mě vyšla hlídka." odpojila se od skupinky a vyrazila směrem ke dveřím. ,,Hlídka, hlídka... A paní ježkováááááá, ta je ošklivááááá." Kapitán protočil oko, když zaslechl ten zpěv a pravděpodobně byl nerad za své dlouhé uši. Snowy zatím přešla na místo, kde před chvílí seděla trolka a usadila se na židli vedle Avelion.
,,Smím vám něco nabídnout?" zeptal se kapitán, zatím co Altash hledal na stole svoji skleničku. ,,A on ježek je kóóós, měl voteklej nóóóós." zaznělo z venku. Avelion se na chvíli natáhla, vzala Altashovu sklenici a vložila mu ji do ruk, aby ji při hledání nepřevrhl.
,,Pokud by jste byl tak laskav, to maso naposled bylo věru vynikající." odpověděla mladá elfka a snažila se zakrýt smích vyvolaný trolčinou písničkou. Než se stihla přestat smát, tak už před ní ležel plný talíř. V ru chvíli se objevila další elfka. Také blondýnka, ale o něco starší. Tvář měla zahalenou černým šátkem a i oblečení bylo tak nějak vojenštější.,,Belore a hezký večer." pozdravila všechny přítomné a usadila se k vedlejšímu stolu. Altash zatím nedůvěřivě přičichl ke své skleničce a napil se. Druhý elf se pravděpodobně nezdržoval vyléváním nalitého vína a jen je smíchal s vodou.
,,Vítej Ashio, co ruka?" optal se kapitán a znova si sedl na místo.
,,Dobrý, ale to se chci zeptat. Můžu už nosit zbroj? Moc se mi po ní stýská." promluvila přes šátek.
,,Ne." řekl rozhodně kapitán. Pak se ovšem opět usmál. ,,Mimochodem, představím vás. Tato nově příchozí je Ashia." Všechny tři elfky se téměř zaráz postavily, aby na sebe viděly. To bylo pro Avelion trochu těžší- elfka vedle ní byla skoro o půl hlavy vyšší než ona. Kapitán kývnul k vyšší z elfek,,Adeptka krvavých rytířů Snowy. A Avelion. Naše nová léčitelka."
,,Já jsem Ashia, jak už jste slyšeli od kapitána. I když umím trochu použít Světlo k léčbě, tak by mi rozhodně neuškodilo naučit se trochu té první pomoci." upřela pohled na Avelion. Ta si ji okamžitě přestala prohlížet a raději přisunula talíř s jídlem k Altashovi, který se doteď nedotknul ani kousku jídla. Možná proto byl tak hrozně pohublý.
,,Nu, jak vidím, dnes tu bude celkem živo. Avelion, prosím, pak se podívej na ty popáleniny, co má Ashia... ale až po večeři." upozornil ji a sám se konečně zase dal do jídla, i když se nezdálo, že by mu to nějak moc chutnalo. Zato malá zrzka do sebe už cpala třetí kousek a jenom kývla na odpověď.,,A jak to šlo s přijetím do řádu?" otočil se na Snowy.
,,Vše proběhlo skvěle, děkuji za optání. Do dvou dnů proběhne oficiální jmenování do služby. A děkuji. Bez vaší přímluvy by to nešlo tak lehce." usmála se na kapitána a odložila již prázdný talíř. Altash si pravděpodobně až při tom zvuku uvědomil, že má nějaké jídlo i před sebou a pomalu se pustil do jídla. Avelion mu vložila sklenku do rukou, když kapitán vytáhl další láhev vína. Svoji sklenku. Stále ještě plnou vína. ,,Takže na přijetí Snowy do řádu a na naši novou léčitelku." pozvedl lehce pohár a připil si s ostatními. Avelion vzala Altashovu prázdnou skleničku a předstírala, že v ní něco je.
,,Ah, kapitáne, ještě jste neodpověděl na moji otázku."ozvala se Ashia od stolu vedle.
,,Tam máš léčitelku,,ukázal na Avelion ,,optej se jí. Já musím jít zkontrolovat stráže." postavil se do pozoru, zasalutoval všem přítomným a vyrazil ze dveří. Ashia okamžitě vyrazila za ním. ,,Já půjdu do kasáren. Pak přijďte Avelion.... hmm, docela silný alkohol." dodala cestou ven.
,,Na chvíli vás opustím, jen zkontroluji pacientku." oznámila Avelion elfům u stolu a rychle spěchala ze sálu, aby elfku ještě zastihla a nemusela se motat mezi budovami. Očima těkala mezi budovami, dokud elfka do jedné nevešla a okamžitě se vydala k věži. Halis zvědavě zvedl hlavu, když vstoupila dovnitř. ,,Ehm, pane Dawnstridere? Mám ošetřit jednu elfku, jmenuje se Ashia a já..." nestihla ani dokončit větu, když jí elf s úsměvem podal mast i obvazy. Zřejmě dobře věděl, který pacient co potřebuje.,,Děkuji." šeptla Avelion a okamžitě se zase vydala ke kasárnám. Zaklepala a pak opatrně otevřela dveře. Ashia něco vytáhla z tašky a sedla si na postel. Mlčky natáhla dopředu pravou ruku. Obvazy již měla sundané a Avelion se tak naskytl pohled na podivně vypadající popáleninu. ,,Jak se to stalo?"otázala se.
,,V souboji s mocným démonem. Teď už si nepamatuji, jak se jmenoval, ale bylo to v Outlandu v Ohnivé zemi. Avelion si ještě chvíli zranění prohlížela, než se usmála. ,,Nevypadá to tak hrozně, ale nemůžu vyloučit, že se něco neskrývá pod povrchem. Raději bych to ještě obvázala. Mám tu nějakou mast, co mi dal pan Dawnstrider."
,,Jo. A kdyžtak, mohla bych se zeptat... můžu už nosit svoji zbroj? Jsem paladinka. Byla jsem adeptkou krvavých rytířů."
,,Kdyby nebyla zbroj moc utáhlá, tak s obvázanou rukou... možná. Asi by neuškodilo prozatím cvičit spíše levou ruku. Ta ruka zbroj snese, ale nesmí být moc utáhlá."snažila se přesvědčit elfku. I přes svá slova si byla téměř jistá, že ruce by mohl trénink docela uškodit.
,,V ní dokážu držet jenom štít." povzdechla si.
Avelion se povzbudivě usmála. ,,Obrana je také důležitá. Né vždycky je po ruce zbraň."
,,A nemohla by jste mě naučit něco z léčitelství? Nebo něco, čím bych mohla uzdravovat i ostatní."
,,Nevím, jestli budu v tomhle ohledu nějak užitečná. Když vidím zranění, tak nějak vím, co mám dělat, ale stále je toho příliš, co si nepamatuji. Možná později vám budu moci pomoci s učením. Tak mě napadá, zkoušela jste na tu ruku léčbu pomocí světla?" nadějně se podíval na elfku a kývla k jejímu zranění.
,,Ne, protože na vyléčení potřebuji moc světla. A když se to stalo, tak jsem ještě neměla dostatečnou sílu k vyléčení se pomocí světla." podíval se na elfku před sebou téměř omluvně.
,,Trochu tuto techniku ovládám. Mohu něco zkusit?" Ashia jen kývla. Avelion se na chvíli zamyslela, pak vložila ruce na popálené místo. V hlavě se jí začala objevovat slova. Když je vyslovila, kolem jejích rukou se objevila slabá nazlátlá záře. Ta se pomalu ale jistě vsakovala do kůže druhé elfky a hojila její zranění. Avelion ovšem cítila i něco jiného, než jen uspokojení z pomoci té elfce. Klid, radost, štěstí a naději. V hlavě jako by jí pořád dokola někdo zpíval ta slova. Ona je přijala a použila. Slastně se usmála. Takhle se necítila od doby, co se probudila v lese. Vlastně měla pocit, že takový klid nezažila už přinejmenším celé týdny, ne-li dokonce měsíce. ,,Cítíte se nějak jinak?"
Ashia se podívala na svoji ruku. Spálené místo vypadalo mnohem lépe, než předtím. ,,Hmmm, zajímavé. Je to lepší." pod maskou se usmála.
,,Možná by nějaké častější meditace a modlitba ke světlu mohly podpořit hojení. Mám pocit, že lehkou zbroj by už ruka snesla, ale pro jistotu to ještě nemažu a zavážu." okamžitě se natáhla na stůl, kde nechala ležet obvazy a dózičku s mastí od Halise. Tahle voněla rozhodně lépe. Kořen života, prolétlo jí hlavou.
,,Vy umíte používat světlo k léčení? To by jste mě mohla dobře učit." pronesla zvědavě zatím co jí elfka mazala zranění mastí. Zbytek pak otřela o okraj dózičky, zavřela ji a začala ruku obvazovat.,,Jedná se spíše o těžkou zbroj, která mi ale už hodněkrát zachránila život."
,,Přece jenom bude lepší na cvičení používat spíše lehčí zbroj, nemyslíte?"
,,Tak to asi zatím trénovat nebudu, protože jsem se naučila používat jen plátové brnění." smutně se podívala na ruku mizející pod vrstvou obvazu.
,,Co se učení týká, nevím, jestli vám budu schopná nějak pomoci. Jak jsem říkala, dělám to tak nějak instinktivně, ale paměť mě stále zrazuje." dovázala ruku posledním kousek obvazu a spokojeně si prohlédla dílo. ,,Myslím, že by jste pro dnešek měla odpočívat. A zvažte občasnou modlitbu ke světlu, třeba to pomůže."
,,Pokusím se." Ashia se podíval na svoji ruku. Na chvíli ji zkusila zatnout v pěst, ale zároven s rukou musela zatnout i zuby. Raději proto ruku nechala volně. Ne, tohle by plátovou zbroj nesneslo.
,,Pokud mne omluvíte, půjdu zpátky za ostatními. Tedy pokud mne již nepotřebujete."
,,Asi ne, ale stejně půjdu ještě na chvíli s vámi." zvedla se hbitě z postele, než Avelion stihla cokoliv namítnout, a okamžitě vyrazila ke dveřím. Druhá elfka ji jen tiše následovala. Její tušení bylo přesné- Ashii rozhodně nikdo na marodce neudrží.
,,Moje srdce patří světlu a paladinskému řádu. Pokud jej oni nedodržují, já budu!" prohlásila rozhodně elfka u stolu a bylo jasné, že by byla schopná se s elfem naproti klidně i porvat, kdyby se pokusil cokoliv namítnout. Pak si ale všimla příchozích a mile se na ně usmála.
,,To je zajímavé, čeho se držíš." prohlásila okamžitě Ashia a usadila se naproti elfce. Avelion zaujala svoje předchozí místo naproti Altashovi a vzala si ještě kousek masa. Elf, jakoby věděl, kam si obě příchozí sedly, se na každou z nich na chvíli otočil a usmál se.
,,Myslím, že přišel čas obnovit zašlou slávu naší rasy. Tohle je jenom začátek." pronesla Snowy opět rozhodně.
Ashia se pod maskou usmála. ,,Na to si vzpomínám, jak jsem tohle říkala před Alterií, když jsem ještě byla u krvavých rytířů. Také že jdu po cestě světla a budu chránit bezbranné a kosit nepřátele. No a potom jsem se stala adeptkou krvavých rytířů."
Avelion se naklonila k Altashovit a tiše šeptla: ,,Alteria?"
,,Adeptkou? Vážně? Pověz mi o tom něco. Prosím!" naléhala Snowy. Odhrnula si sněhově bílé vlasy a s nedočkavostí čekala na odpověď.
,,Teď už k nim nepatřím. Teď patřím k posádce Elrendarské pevnosti. Pročpak? Chceš se stát jedním z nich?"
,,Za dva dny mám být oficiálně přijatá do řádu." pronesla s hrdostí.
,,Tak to blahopřeji." zívla ,,No nic, já budu muset jít odpočívat, jak to tu říkala naše nová léčitelka. Kdyžtak někdy jindy přijď a budu ti vyprávět, co jsem u nich zažila. A tak jsem se toho naučila hodně se světlem a o útoku na nepřítele. Tou dobou byla moje učitelka lady Thirra Avari." V tu chvíli, jako by se Altash probudil z přemýšlení a ještě tišeji šeptnul k elfce naproti ,,Alteria bývala kdysi královnou Quel´Thalasu." Ta odpověď jí musela zatím stačit.
,,To už jsem byla adeptkou" pokračovala okamžitě Ashia ,,Ještě než jsem se jí stala, tak jsem poklekla pře Alterií a přísahala na Quel´Thalas, že budu chránit všechny z našeho lidu. A tím jsem se stala adeptkou. Když jsem odcházela, měla jsem těsně před zkouškami na krvavého rytíře."
,,Přesně to si přeji." prohlásila opět neoblomně Snowy.
,,Tak to máš dobré sny do budoucnosti. Přejit ti, ať se ti splní. A kdybys chtěla, můžu tě toho trochu naučit o světle. Tedy ovšem jen pokud bys chtěla. No nic, já půjdu. Přeji vám dobrou noc a hezky si povídejte." Ashia se zvedla a odnesla talíř, který tam ještě zanechal kapitán, Malanovi.
,,Děkuji. Snad se jednou stanu rytířem a budu moci aktivně pomáhat v ochraně občanů Quel´Thalasu. Já také půjdu. Chtěla jsem se ještě projet a pročistit si hlavu. Budu se těšit na další rozhovor. Přeji vám všem krásnou noc." zvedla se a bez dalších slov odkráčela k východu. Druhá elfka ji o pár chvil později následovala a zanechala tak již vyklizenou jídelnu jen dvěma elfům sedícím u stolu. I přes velkou zvědavost elfka cítila, jak jí pomalu, ale jistě padají víčka. Znova taková únava a přitom to nebylo tak dlouho, co se probudila.,,Už je opravdu pozdě." řekla omluvným tónem k elfovi naproti.
,,To je." zkonstatoval a usmál se.
,,Asi už půjdu spát. To víno není to nejlepší, co bych mohla v tomhle stavu svojí hlavě dopřát." pomalu se opatrně zvedla. Hlava jí ještě stále nepříjemně brněla. Nebylo to nic hrozného, ale nehodlala se každou chvíli ocitnout na zemi.
,,Mám vás doprovodit?" zeptal se okamžitě Altash. Avelion se jen zasmála,,Popravdě jsem se vás chtěla zeptat na to samé."
,,Ehm... Abych vás vyvedl z omylu. Teď jsem sice host v pevnosti, ale v minulosti jsem byl její aktivní součástí. Kapitán mě nemá rád proto, že jsem byl jeho nadřízený. Elrendar znám jako vlastní dlaň."
,,Byl?" podivila se.
Altash se usmál. ,,Byl... přesně tak. Udělal jsem pár věcí, se kterými lord Sunhand nesouhlasil a byl jsem vypovězen z pevnosti. Ale to už je minulost."
,,Vypovězen, ale stále přítel?" zeptala se. Zvědavost v jejím hlase musela být tak zřetelná, že by ji uslyšel i hluchý.,,Dá se to tak říct" Altash si zamumlal něco pod nos.
,,Takže vás vyhostil spíše kvůli pravidlům, než kvůli vlastnímu rozhodnutí?"
,,Ne, ne...první pravidlo Elrendaru zní Pan Sunhand má vždy pravdu. Takže moc pravidel není."
Avelion se zamyslela. Takové pravidlo se jí vůbec nelíbilo. Kdyby se lord třeba jen blbě vyspal...,,Tak to budu mít asi těžké."
,,Ne, ne. Lord Sunhand je velkorysý. Jen mé počínání bylo... no, řekněme, že až někde v krvavě rudé zóně."
,,Hádám pravidlo dvě- Paní Sunhandová má taky pravdu."
,,Paní Sunhandová? Myslíte Lady Astrae?
Avelion se začervenala. Tolik toho ještě o pevnosti nevěděla. Zajímalo ji tolik věcí. ,,Asi. Ještě jsem se s moc členy nesetkala. V rudé zóně... byla prolita krev?" Elfova tvář se v tu chvíli zachmuřila. Nevypadal naštvaně, spíše smutně. ,,Ne. Moje počínání bylo mimo zákony Quel´Thalasu a mimo zákony Elrendaru... proti vůli pana Sunhanda."
,,Něco, co výslovně zakázal?" vyzvídala stále dál.
,,Asi tak, ale nebudu vás tím více zatěžovat."
,,Nezatěžujete mě. Popravdě, jsem ráda, když si můžu s někým popovídat a nemusím myslet pořád na hledání vzpomínek."
,,To jsem rád, že ty moje kecy jsou aspoň k něčemu." zasmál se, ale tvář se mu okamžitě zkřivila bolestí. Avelion se okamžitě nahnula přes stůl, aby případně elfovi pomohla, ale ten jen naznačil, že je v pořádku a ukázal na žebra. Neochotně stáhla ruku zpátky. Měla prostě pocit, že potřebuje pomoc. Jako když najdete ptáče vypadlé z hnízda. I když ji očividně nepotřeboval, ten pocit prostě zůstával. ,,Asi bych se už měl vydat zpátky do kasáren, Kapitán se bude zlobit, když budu dlouho venku."
,,Doprovodím vás, pokud tedy dovolíte. Cestu do pokoje pro hosty myslím najdu." Altash pouze vděčně kývnul a usmál se. Pak opět sebejistě zamířil ven ze sálu. Malá elfka jen tiše cupitala za ním. Celkem ji překvapilo, že místo toho, aby si elf lehnul, se jen posadil. ,,Budete ještě něco potřebovat?" zeptala se tiše.
,,Ne, děkuji. Mám všechno, co potřebuji. Přeji sladké sny." otočil se naposledy na elfku a pousmál se.
,,Pak tedy sladké sny i vám." pokusila se o vlídný tón, ale poslední slovo sklouzlo do zívnutí. Opatrně zavřela dveře a vykročila zpátky k sálu. Byl prázdný, až na Malana, který si ještě dal tu práci a uklidil celou kuchyň. S unaveným úsměvem jí kývnul na pozdrav a doskládal zbytek talířů do police. Sál byl velký. A bez elfů až příliš velký na její vkus. Navíc popravdě vypadal trochu děsivě, když nebyl nikdo kolem. Jen vítr si pohrával se závěsy. Avelion zatřepala hlavou a vydala se zpátky cestou, kterou si pamatovala. Celou dobu se opět držela přitisklá na stěně. Nebála se výšky, ale pomyšlení na to, že by se jí zamotala hlava a ona spadla dolů, nebylo nic příjemného. Takhle by maximálně tak narazila hlavou o zeď. V polospánku doklopýtala k posteli, sundala ze sebe šaty a okamžitě se schovala pod přikrývku. Přežila první den, ale jak to bude se zbytkem jejího života? Vzpomene si někdy? Nebo spíš... chce si vzpomenout. Všichni tu vypadali tak mile. Na chvíli si dokonce pomyslela, jestli to není nějaká past, ale tuhle myšlenku ihned zapudila. I kdyby to byla past, nemá jinou možnost než tu zůstat. Nemá kam jít. Tohle místo představovalo alespoň nějakou naději. A popravdě se jí tu líbilo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 XLightning XLightning | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 15:01 | Reagovat

Wau, ještě pořád píšeš povídky?:) To je supr:D

2 Alice Alice | Web | 16. listopadu 2013 v 13:22 | Reagovat

[1]: jj, ale jenom když mě chytne psací nálada. Většinu z toho píšu podle screenů z událostí v RP a tam už mám creeny do skoro 40. kapitoly, ale v psaní jsem se teď zasekla na čtvrté :-D

3 Irithol! Irithol! | E-mail | 21. října 2014 v 14:15 | Reagovat

Wow, dokonce i moje jméno padlo. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama