Jsem něžný,jsem krutý.........jsem život.

Stín vzpomínek- 2.kapitola

23. října 2013 v 12:10 | Alice |  Stín vzpomínek
Byla vzhůru. Věděla, že je, ale zoufale se snažila zase usnout. Nechtěla otevřít oči. Chtěla, aby to byl všechno jenom sen. Když jí spánek tak dlouhou dobu unikal, uznala svoji porážku a opatrně otevřela oči. Neprobudilo ji světlo. Jakkoliv se jí včera zdály všechny věci kolem ostré, teď to bylo pryč. Kolem bylo opět ticho. Těžké závěsy zůstávaly zatažené tak, že přes ně neprosvítal ani jediný paprsek světla. Vše v pokoji osvětlovala jen slabá záře malého krystalu u vchodu.
Lehce zamrkala a protřela si oči. Uvnitř pokoje byla vážně tma, ale neodvažovala se odstranit závěs. Slunce by bylo pro její oči ještě příliš. Elfka se rozhlédla po pokoji. První na čem spočinul její zrak byla velká láhev s vodou, kterou tu včera nechal ten cizinec. Zhluboka se nadechla a cítila sucho v ústech. Jako kdyby nepila celá staletí.
Odhrnula teplou přikrývku a opatrně došlápla bosýma nohama na podlahu. Až teď jí došlo, že je skoro nahá. Přitom včera na sobě zajisté nějaké oblečení měla. Ohlédla se na postel a uviděla svoji róbu, tedy pokud se to dalo vůbec róbou ještě nazvat. Šedá látka byla vybledlá a trčely z nitě. Kdysi jistě nádherné vyšívání bylo rozedrané, a i když se ji pravděpodobně někdo pokoušel vyprat, stále viděla stopy po krvavých skvrnách. Vyjít v takovýchhle šatech do města, tak se i ten nejhamižnější elf zastaví a dá vám zlaťák, jen aby jste v tom nechodili.
Vedle róby ležely staré kalhoty a boty. Všechny ty věci byly její. Nevěděla jak, ale nějak je prostě poznala. Teď jí však šlo jen o jednu věc.
Opatrně se postavila a udělala několik kroků ke stolu. Rozhodně se cítila mnohem silnější, když zvedla velkou láhev a naráz vypila víc než polovinu jejího obsahu. Pak její pozornost upoutalo něco jiného. Vedle láhve leželo několik kousků chleba. Když z jednoho zkusila ukousnout, zarazila se. Pokud je tu ten muž nechával, když ho naposledy viděla, určitě nepočítal s tím, že by mohla spát tak dlouho. Stěží do sebe dostala jeden kousek a cítila, jak jí oschlá kůrka řeže do patra, ale hlad byl silnější. Vedle chleba ležel kousek nějaké zeleniny. Odložila zbytek chleba a pokusila se sníst cosi, co vypadalo jako kořen. Rozhodně se ale dal pokousat lépe, než předchozí jídlo.
Elfka se rozhlédla po pokoji a vydala se k oblečení. Málem cestou zakopla o mísu s vodou. Vedle ní ležel ručník a malé zrcátko. Opatrně je zvedla a spatřila svoji tvář. Musela ji vidět nejmíň tisíckrát, ale zdála se jí tak nějak nová. Z odrazu na elfku koukal pár modrozelených očí. Vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí do tváře. Když je odhrnula, konečně uviděla, co ten muž tak sledoval na její tváři- po celé délce, od očí až ke rtům měla elfka škrábance. Né moc dlouhé ani hluboké, ale byly tam. Viděla je jen díky tomu, že si někdo dal práci a umyl jí obličej. Dokonce viděla i zbytky masti, kterou byly škrábance potřené. Co se ovšem týkalo vlasů, v těch měla stále ještě kousky zaschlého bláta. Okamžitě sáhla po kartáči a začala si je odstraňovat. Na zem padaly drobounké kousky směsi hlíny a popela. Česala si je několik minut, dokud si nebyla jistá, že je všechny špína pryč. Pak se obrátila k vodě a rychle se opláchla. Ať už byl jejím hostitelem kdokoliv, nehodlala se mu ukázat špinavá.
Vzala všechno, co našla na posteli a oblékla se. Nebyla jí zima, ale nechtěla, aby ji kdokoliv viděl. Pak vykročila směrem ke dveřím. Přivřela oči, aby ji neoslňovalo slunce a pomalu otevřela dveře. Pak otevřela i oči. Nemusela se bát, že by bylo slunce pro její oči moc zářivé. Vůbec je neviděla. Celou oblohu pokrývala vrstva mraků tak tlustá, že sotva šlo poznat, jestli je poledne nebo už večer. Mraky měly stejnou barvu jako její róba a jako by se nemohly rozhodnout, jestli by z nich mělo začít pršet, nebo ne.
Elfka se rozhlédla, jestli kolem nejsou stráže. Už při otevření dveří slyšela nějaké hlasy, ale kolem nikdo nebyl. Udělala několik kroků dopředu, jen aby se okamžitě vyděšeně natiskla na stěnu budovy. Její srdce bilo jako o život, ale nakonec sebrala všechnu odvahu a přešla až k zábradlí a nahlédla přes. Dolů to muselo být nejméně patnáct metrů. Prsty se jí křečovitě sevřely kolem tenkého zábradlí. Zajisté nebyla ve městě. Viděla jen několik budov a několik cvičících elfů přímo pod věží. Celé jí to připadalo spíše jako vojenská pevnost.
V její mysli spolu soupeřila bázlivost a zvědavost. Nakonec zvítězila zvědavost a elfka zamířila po schodech dolů. Celou dobu se držela u stěny, aby ji z okolí vidělo co nejméně očí. Došla až na balkón, ze kterého vedla jen jedna cesta-přímo přes velký sál, na její vkus až příliš zaplněný cizinci, kteří tu očividně byli doma. Pár pravděpodobně vojáků sedělo u stolu a hráli karty, další malá skupinka se něčemu hlasitě smála, když jeden z nich pantomimou něco naznačoval. Elfka polkla a váhavě vkročila do místnosti. Byla ráda, že její šaty nemají žádnou výraznou barvu, ale stejně cítila, jak se na ni upřely jejich pohledy. Museli být zvědaví. I přes vojenskou disciplínu nedokázali odolat zvědavosti.
Rychle přešla kolem stolů, protáhla se mezi lehkými závěsy a vyšla ven, kde bylo přece jenom méně osob. Elfové, kteří zde cvičili, pravděpodobně viděli takovéhle návštěvy každou chvíli, nebo prostě neměli čas ani nutkání ji sledovat. Vedle velkého sálu stálo několik budov. Některé vypadaly nově, jiné zase už rozhodně zažily lepší časy a kolem celého místa někdo vztyčil hradby. Uprostřed toho všeho se tyčila velká socha elfa s lukem. Elfka došla až k ní a pokusila se přečíst nápis na destičce, který byl téměř zarostlý mechem.
,,Elr..Elrend..." elfka opatrně odtrhávala zbytky mechu a doufala, že tam nebyly schválně. Pak uslyšela někde za svými zády uchichtnutí. Nevěnovala tomu pozornost a dál se snažila přečíst jméno na desce. Ulámanými nehty se zkoušela strhnout zbytek mechu, ale nepodařilo se jí to. Upustila od svého snažení a rozhlédla se. Kolem nikdo nebyl, jen v dálce u velkého sálu cvičili vojáci. Elfka se zamračila a opatrně přešla ke zdi. Vzduch všude kolem byl cítit něčím, co neznala a v róbě jí i přes absenci slunce bylo skoro až horko. Procházela kolem zdi jen pár metrů, než narazila na původce uchichtnutí. Za stromem, který se tyčil u kamenné zdi, seděla postava elfa. Něco na něm bylo zvláštní, ale nevěděla co. Viděla jej jen zezadu, ale měla z něj zvláštní pocit. Jiný. Neznámý. Nový. A přesto nějak zvláštně uklidňující. Jako by dotyčného znala celé roky.
Přitiskla se ke kmeni stromu a potichu našlapovala, aby elfa obešla konečně mu viděla do tváře. Doufala, že ji při tom neuvidí a trochu se ulekla, když se její přání okamžitě splnilo. Elf měl přes oči zavázaný černý pruh látky. Elfka udělala dalších pár kroků a tiše se před něj postavila, aby si ho mohla prohlédnout a snažila se ani nedutat. Byl starší. Rozhodně vypadal o dost starší než ona, ale na druhou stranu mladší, než elf, který ji ošetřoval. Dlouhé modré vlasy měl svázané nahoru a bylo poznat, že si neliboval v jejich česání. Všechny rysy ve tváři byly ostře řezané, ale z nějakého důvodu vypadal strhaně a podvyživeně. Ve tvář měl neutrální výraz. Možná ji neslyšel. Třeba byla opravdu tak tichá, jak doufala. Něco se jí na něm nezdálo. Měla z něj divný pocit, ale zároveň se u něj cítila podivně v klidu.
Pozorně si prohlížela všechny rysy jeho tváře, když se elfův výraz změnil. Usmál se.
,,Věru, netušil jsem, že je toho na mě tolik ke zkoumání." Elfka při tom zvuku skoro nadskočila leknutím. Nebyla dost potichu? Nebo ji elf přes pásku přece jenom viděl? Srdce se jí rozbušilo jako o závod a bylo těžké se rozhodnout, jestli zůstat na místě, nebo okamžitě utéct zpátky do pokoje. Elf jako by se díval přímo na ni. Možná tam meditoval, nebo jen nechtěl, aby mu svítilo světlo do očí. Tak jako tak pásku z očí nesundal, i když se na ni očividně díval.
Nohy se nakonec rozhodly zůstat na místě a na útěk bylo tedy jak se zdá pozdě. ,,Je tu volno?" ukázala na zem vedle elfa. Hlas se jí třásl, ale spíše nervozitou než strachem. Elf kývnul a dál se usmíval. Elfka se posadila vedle něj a přemýšlela, co tam vlastně dělá. Přitom ho ovšem stále sledovala a snažila se prozkoumat každý kousíček jeho tváře. ,,Opravdu jsem až tak zajímavý?" rozetnul ticho.
,,Já... j-já... já jsem..." začala okamžitě koktat. ,,Vy jste tu nová..." dokončil větu za ni. Elfka jen rychle kývla a doufal, že přes pásku nejde nic vidět. Už tak byla celá rudá a nervózně trhala nitky z rukávu róby. ,,Hodila by se mi hlasitější odpověď. A nemusíte se mě bát. Já, teda většinou, nekoušu" vycenil zuby. V tu chvíli se už elfka neubránila smíchu.
,,Promiňte, že se tak ptám, ale... kde to vlastně jsme?"
,,V Elrendarské pevnosti. To nevíte? Moc poutníků sem zrovna nezavítá, ale ti co ano, tak většinou ví, kde jsou." Otočil se k ní a i přes zakryté oči by klidně odpřisáhla, že si ji prohlížel. Alespoň tedy měla takový pocit. ,,Já, vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala. Ale za všechno vám děkuji pane." Elf se při tom označení neubránil dalšímu uchichtnutí. ,,Tak pane mi vážně už dlouho nikdo neřekl. A tahle pevnosti mi tak taky rozhodně neříká. Jsem Altash a nemusíte se bát. Jsem tu host stejně jako vy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama