Jsem něžný,jsem krutý.........jsem život.

Stín vzpomínek- 1.kapitola

14. října 2013 v 0:02 | Alice |  Stín vzpomínek
Muselo se to stát. Musela se zachránit, zapomenout na to všechno. Ale na co vlastně? Na co jen měla zapomenout. A proč vlastně?
Elfka se zmateně rozhlížela kolem sebe. Všechno se pohybovalo tak rychle a pomalu zároveň. Okolí bylo rozmazané a přece tak ostré pro její oči. Jasně slyšela křik. Mužský hlas. Křičel jméno s takovou nenávistí, až tomu nemohla uvěřit.
Omámeně pootočila hlavu směrem k malému ohništi a zahleděla se do třepotajících se plamenů, když jí čísi ruka hrubě obrátila tvář. Muž na ni cosi křičel, ale nedokázala rozlišit, co přesně. V očích měl slzy smutku, ale i vztek a neuvěřitenou nenávist. Dívala se na něj a nechápala. Oči se jí zavíraly na čím dál delší dobu i přes fakt, že s ní ten muž stále třepal. Když je otevřela znova, křik utichal. V očích již nebyl smutek ale čistá nenávist. Uviděla odlesk plamene na něčem co držel v ruce.
Oči se jí znova zavřely a vnímala jen další hluk. Byl tu někdo další. Ten zvuk. Byl to... boj? Ucítila tvrdý náraz na zem a uslyšela téměř smrtelný výkřik.
Zvedly ji něčí ruce a odhrnuly jí rozcuchané vlasy. Pomalu otevřela oči a spatřila nad sebou tvář elfa. Snažil se na ni mluvit, vypadalo to, že se jí ptá na něco důležitého. Řekla jenom jedno slovo. Pak se usmála a její svět se ponořil do tmy.

Falanthir zvedl hlavu k nebi a rozhlédl se po korunách. Pak se natáhl a uchopil jeden plod z blízkého stromu. S cuknutím jej vytrhl a hleděl na odporně vyhlížející ovoce, na kterém si uvnitř jistě již pochutnávali obrovští červi. Kdysi bývaly tyto lesy plné barev a života, ale už několik let dělaly Ghostlandské lesy čest svému jménu. Falanthir znechuceně odhodil to, co by se jen stěží dalo nazvat ovocem ke kmeni stromu, kde se tato nechutnost rozplácla a ukázala svůj stejně nahnilý vnitřek.
Kapitán se znechuceně odvrátil a vyhoupl se do sedla. Jeho pozornost ovšem upoutalo něco jiného. Pach. Pach kouře, který nemohlo vydávat žádné normální dřevo. Ne. Tenhle byl nasládlý a tak nějak zvláštní. Rituální oheň? Že by trollové prováděli něco takhle blízko pevnosti? Zatřepal hlavou, aby zahnal další myšlenky a pokračoval pomalu v jízdě. Vzduch kolem byl stále cítit kouřem, ale bylo to lepší než pach zatuchliny, který se zde permanentně rozprostíral.
Náhle se k jeho uším donesl zvuk. Byl to výkřik. Krátký, a rozhodně ženský. Výkřik plný bolesti. Falanthir prudce zastavil a snažil se zjistit, z kterého směru se zvuk nesl. Mohl být jen pár stovek metrů dál, nebo ho mohl vítr nést celé míle. Rozhodl se jít směrem, odkud cítil kouř. Když už to vypadalo, že se cíl někde ztratil, uslyšel další křik, tentokrát mužský. Křičel v elfštině, ale bylo jisté, že dotyčný tímto jazykem zas tak často nemluví. Důležitější byl ovšem obsah těch slov. Vyhrůžky, sliby, prosby a věčné proklínání.
Falanthir popohnal koně a po chvíli se mezi stromy objevila slabá záře osvětlující zbytky rodinného domu a … dvě osoby. Sesedl z koně a obezřetně se blížil mezi stromy. Teď již je viděl jasně. Člověk držel v náručí elfku. Lidé nemají na území Quel'Thalasu co pohledávat, pomyslel si, ale pak si všiml mužova oblečení. Od krku až po nohy byl zahalen v černé róbě s vyšitými obrazci a runami. Falanthir nedokázal určit, ke kterému kultu by mohl patřit, ale to bylo momentálně jedno. Člověk přestal křičet a z jeho tváře se dala vyčíst čistá nenávist. Pak se v jeho ruce zaleskla dlouhá dýka. Podíval se na místo, kde by přibližně mělo být elfčino srdce a napřáhl se.
,,Dokonči ten pohyb a já ti slibuji, že na místě zemřeš." vystoupil do světla ohně a tasil meč.
,,Vůbec nevíš, o co se jedná. Tohle se tě netýká, elfe. Raději odsud zmiz." vyštěkl člověk. Na chvíli se zastavil, jako kdyby zaváhal a pak bodnul. Falanthir hbitě přiskočil a odrazil čepel jen pár centimetrů před elfčiným srdcem. Dýka dopadla o několik metrů dál. Člověk vstal a nechal elfku dopadnout na zem. Pak natáhl ruku směrem k dýce. Ta sebou několikrát zakývala a pak mu vletěla přímo do rukou. ,,Neměl jsi se do toho vůbec míchat, elfe!"procedil mezi zuby. Poté vyslovil temně znějící slova a dýka se prodloužila v meč pokrytý několika temně fialovými runami, stejnými jako na róbě.
Falanthir se ohlédl po bezvládném těle elfky a připravil se na souboj. Ten skončil stejně rychle, jako začal.
Člověk možná zručně ovládal magii, ale s mečem by jej porazil jakýkoliv hraničář se základním výcvikem. Jeho začáteční útok kapitán bez problému vykryl. Po chvíli se ukázalo, jak moc cizinec elfa podcenil. Ostrá elfská čepel lehce projela člověku bokem. Zařval bolestí a upustil meč, což se ukázalo jako chyba. Další rána zasáhla ruku a třetí rána málem i krk. Člověk sledoval potok krve na rameni a celý vodopád, který mu prýštil z boku. Zvedl zdravou ruku a vyřknul slova. Okamžitě se kolem něj zhmotnila temnota, která utvořila neproniknutelný štít. I přes štít byl vidět pohled, který upřel na elfku.
Falanthir se postavil mezi člověka a jeho oběť. Byl si jistý, že člověk nemůže se svými zraněními dlouho přežít, přesto však nepolevoval v obezřetnosti. Člověk upřel na oba nenávistný pohled a u rtů se mu objevila krvavá pěna. Pak se nejistými kroky ztratil ve tmě okolních lesů. Elfův pohled upoutalo bezvládné tělo na zemi. Rychle se sklonil, aby zjistil, jak na tom elfka je. Na šatech byla jasně zřetelná zaschlá krev a bylo jisté, že je již nějakou dobu na cestách. Neměla u sebe žádnou zbraň a jen pár mincí, ale zranění naštěstí žádná. Elfce zakrývaly většinu obličeje vlasy, které měly v slabém světle stejnou barvu jako oheň, který je osvětloval, a nebylo pochyb, že na slunci musí být ještě zářivější. Falanthir je odhrnul na stranu a uviděl tvář oběti. Tvář, která ještě znatelně nesla některé dětské rysy. Ghostlands je nebezpečné místo i pro některé zkušené hraničáře. Co tu asi tak mohla pohledávat ona? Na Falanthira se prázdným a zároveň zkoumavým pohledem díval pár modrozelených očí.
,,Jste v pořádku slečno?" zeptal se elfky, jako kdyby v jejím stavu čekal nějakou odpověď. ,,Jak se jmenujete? Jak jste se sem dostala? Je tu s vámi ještě někdo? Co se tu stalo?" elfka se tvářila, jako kdyby většinu otázek vůbec neslyšela. Pak otevřela ústa. ,,Avelion…" šeptla. Usmála se na kapitána a pak se její oči zavřely. Kapitán se lekl, že má možná nějaké těžké zranění, které neviděl, ale pak si všiml, že elfka pravidelně oddychuje. Prostě usnula.
Falanthir se zamračil a zvedl její tělo ze země. Zavolal svého koně a bezvládné tělo na něj vysadil. Pak se sám vyhoupl do sedla a popohnal koně směrem k Elrendarské pevnosti. Jen po několika minutách jízdy se na obzoru objevily vysoké věže. Strážní kapitánova koně viděli již z dálky a otevřeli bránu. V jejich očích se ale objevilo překvapení a zvědavost, když kapitán jednou rukou přidržoval tělo elfky na koni. Oběma strážným věnoval přísný pohled a ti hned přestali zírat. Dojel až k stájím a opatrně sundal spící elfku. Ignoroval zvědavé pohledy, když ji nesl do pokoje pro hosty. Pokusil se ji probudit, ale marně. Elfka sebou jen několikrát trhla jako při zlém snu a spala dál.
,,Teď by se mi tu hodila Esperanta."povzdechl si. Falanthir přikryl elfku, která se okamžitě do deky zamotala jako malé dítě a na její tváři se rozprostřel úsměv. Kapitán se usmál a zamířil směrem ven. U dveří se zastavil a ještě jednou na elfku pohlédl.
,,Snad mi toho o sobě brzy řekneš víc, Avelion..."

Kolem bylo ticho. Takové, až ji to znepokojovalo. Na druhou stranu za ně byla vděčná. Její hlava bolela tak jako už dlouho ne. To ticho náhle přerušil zvuk. Podivné škrábání a hlas ptáka, který byl k jejím uším stejně milý jako rána kladivem. Neochotně otevřela oči, aby viděla, kde pták je a mohla ho zahnat. Podivná vrána seděla na parapetu zavřeného okna, a přestože bylo zavřené, zřetelně slyšela zvuk, který se dral vráně z hrdla. Rychle se posadila a už ten pohyb ptáka na okně vyplašil. Spokojeně se usmála, opět položila hlavu na polštář a zavřela oči, ale… elfka prudce otevřela oči a rozhlédla se kolem. Tohle nebyl les, který si pamatovala ze včerejška. Světlo nevydával oheň, ale malý zářící krystal u dveří. Nebyly tu stromy, ale vkusně uspořádaný nábytek. Stěny nebyly rozbořené, ale hezky ozdobené závěsy. Elfka se zmateně rozhlédla po pokoji. Co jsem to jen včera… prudce se chytla za hlavu, když na ni udeřila další vlna bolesti. Zůstala ochromeně sedět na posteli a snažila se ignorovat okolí. Něco se včera stalo, ale co? Proč si nemohu vzpomenout? A kde to…
Jako odpověď na její otázky se pomalu otevřely dveře. I ten jednoduchý zvuk jí trhal uši, ale cítila se příliš slabá na to, aby ještě nějak reagovala. Ve dveřích se objevila mužská tvář, kterou již někde viděla. Ano, jistě jej viděla. Tam lese. Elf se zastavil a upřel na ni pohled. Elfka se mu chtěla podívat do očí, ale viděla jen jedno. Postava se poté přesunula k její posteli. Prohlížel si ji se skrytou zvědavostí a poté jí podal ruku. Elfka nevěděla co říct a tak se jí chytla. Cizinec jí pomohl vstát, jako kdyby se bál, že po každém kroku spadne na zem. Dovedl ji až ke psacímu stolu u okna a opatrně ji usadil. Elfka celou dobu sledovala každý kousek pokoje. Kudy by se dalo utéct, kde se nejlépe schovat, nebo čím se bránit...
Z myšlenek ji vyrušilo zakašlání. Elf se usmál a předložil před ni misku s polévkou. Teprve až teď cítila, jaký má vlastně hlad. Musela být mimo víc než jen pár hodin. Měla chuť se na jídlo vrhnout, ale ruce se jí sotva zvedly. S námahou vzala lžíci a nabrala trochu polévky. Ruce se jí třásly slabostí, ale hlad byl silnější. Polévka byla ještě horká a voněla po nějaké bylině, kterou neznala, ale i tak do sebe běhen chvíle obrátila celý obsah misky. Celou dobu cítila elfův pohled v zádech, ale bylo jí to jedno. Mohla se mu věnovat, nebo se mohla najíst. Zvolila to druhé.
Když konečně naplnila prázdný žaludek, elf okamžitě sebral ze stolu misku a vložil ji do koše, kde bylo ještě nějaké jídlo. Neusmíval se, ale ani nemračil. Elfka se zamyslela nad vším, co se zatím stalo, když elf posunul její židli a natočil ji na sebe. Pak se sklonil a vzal elfčinu hlavu do rukou. Pozorně se jí díval do očí a ona nevěděla, co si o tom myslet. Pak hlavu sklonil a vzal ji za ruce. Prohlížel dlouhé škrábance, které na nich měla. Nakonec je pustil. ,,Měla by jste být v pořádku." Prohlásil a usmál se. Elfka vypadala, jako by nevnímala, ale prostě jenom neměla sílu zvednout hlavu. Ten elf musel být nějaký léčitel, nebo něco podobného. Jeho hlas ovšem pro její hlavu momentálně zrovna moc lékem nebyl. Chtěla si jen lehnout a spát dál. Ale světlo bylo příliš silné. Musela přivírat oči, když se podívala do okna. Jako kdyby četl její myšlenky, natáhl se elf kolem ní a zatáhnul závěsy. Místnost teď osvětlovala jenom slabá záře krystalu u vchodu. Z tváře elfa se vytratil úsměv a tvářil se starostlivě. Trochu se zamračil, když elfka nereagovala.
Elfka toužila jen po jednom. Konečně se vrátit do postele a ukončit tenhle zlý sen. Možná v té polévce bylo něco na spaní. Jak jinak by mohla být takhle unavená? Její oči se zavíraly až nakonec málem spadla hlavou na stůl. Zachytily ji dvě ruce, které ji přenesly a položily na postel.
,,Vyspěte se. Potřebujete trochu energie." Zamračil se starostlivě elf a přikryl ji dekou. ,,Nejste tu vězněm, ale hostem. Dveře pokoje nechám odemčené, ale nechoďte ven, dokud se nebudete cítit lépe. Je to pořádná výška. Zítra se tu zastavím." Elf mluvil strohým vojenským hlasem, ale stejně z něj cítila zvědavost. Na chvíli otevřela oči a sledovala cizince, jak kráčí ke dveřím. Cestou vzal košík a něco z něj vytáhl. Položil ty věci na stůl a zavřel dveře. Láhev s vodou rozpoznala zcela jistě. Ty další věci už ne.
Hlava jí zapadla do polštáře. V té polévce opravdu muselo něco být, ale neměla sílu zjišťovat co. Ten elf se jí zdál divný. Nemohla se rozhodnout, jestli je to voják, nebo spíše léčitel.
Zvedla ruce před sebe a pozorně si je prohlédla. Na obou dvou byly celkem čerstvé škrábance a celé tělo ji bolelo, jako kdyby se s někým poprala. Třeba tomu tak bylo.
Ruce jí klesly na deku a zavřela oči. Neznala tohle místo, ale z nějakého důvodu se tu cítila v bezpečí. Jako by věděla, že jí od nikoho nic nehrozí. Neznala je, ale ten pocit zůstával. Jako kdyby byla doma. Možná tohle místo opravdu bylo jejím domovem.
Spánek se jí nenápadně vkradl pod víčka, odnesl s sebou i myšlenky a ona usnula spánkem beze snů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama