Jsem něžný,jsem krutý.........jsem život.

Stín vzpomínek- 5.kapitola

6. ledna 2014 v 14:47 | Alice |  Stín vzpomínek
Nuda. Jedině tak se dalo popsat to, co mladá elfka teď prožívala. Celý den se nikdo nezranil, nikdo si nechtěl popovídat, nikdo ji nepotřeboval. Po celou tu dobu seděla střídavě ve věži, ve velkém sále nabo u fontány a četla si s nadějí, že se přece jenom najde něco zábavnějšího.
Nic se nedělo. Vojáci cvičili, bavili se, střídali se na stráži a takhle celý den. Mezi mraky občas prosvitlo pár paprsků, ale jinak nic. Avelion už měla docela i chuť jít do něčeho praštit, jen aby viděla, jestli by vůbec někdo nějak zareagoval. Dokonce ani Altashe nemohla už od rána najít. V hlavě jí kolovalo tolik otázek a jediná osoba, který by na ně odpovídala někam zraněná zmizela.
Rezignovaně a otráveně zavřela knížku a seskočila z fontány. Už se pomaluv začínalo stmívat, z nádvoří mizelo i těch pár osob, co tam přes den viděla, jen několik strážných stálo u brány a na hradbách na stráži. Chvíli se na ně dívala, když se jí za hlavou ozval cizí hlas. ,,Zdravím."
Avelion v tu chvíli málem nadskočila. Kroky nově příchozí nebyly skoro vůbec slyšet, ale i tak byla její rakce trochu přehnaná. Avelion se otočila a spatřila elfku, kterou ještě nepotkala. Blondýnka, jistě o něco starší než ona, měla na sobě kovovo koženou červenou zbroj, u pasu zbraň a v rukou talíř narvaný jídlem tak, že z něj skoro přepadávalo. ,,Ještě jednou zdravím a promiňte, že jsem vás předtím tolik vyděsila. Nechtěla jsem."
,,Ne, to nevadí. Jsem jen poslední dobou přecitlivělá."řekla, když se jí konečně podařilo zklidnit dech. ,,My se asi ještě neznáme. Jsem Avelion. Jsem tu teprve pár dní."
,,Ach, velmi mě těší. Já jsem Lithiri. Lithiri Windrunner. Teprve včera jsem přijela, takže jsme se asi vážně ještě neviděly. Nemáte hlad? Mám toho trošku víc a nechci být tlustá." ukázala na přecpaný talíř. Avelion se při tom pohledu sbíhaly sliny a raději jen kývla, aby neslintala jako pes.
 

Zkoušky přichází

16. prosince 2013 v 12:31 | Alice |  My life, my world
Zkoušky se blíží a s nimi pomalu(nebo možná ryhcle) i stres. Kde jsou ty časy základy a střední, kdy pro mě Vánoce znamenyla odpočinek od učení? Asi je už nenajdu, ale do učení se mi popravdě taky nijak moc nechce.
Jinak, co se změnilo od posledního postu?
Totálně jsem přestala používat v normálním životě ty svoje tři otazníky. Cery na ně začal být přímo alergickej a po mých předchozích prohřežcích jsem se trochu začala bát ho dráždit.

Soulwell se spojil s Gamenode a budou přecházet na Cataclysm, takže si tam snad konečně budu moct přetáhnout svoje staré postavy z Anthorie. Zároveň s tím jsme přišli o fórum a tím i část fóra pro naši guildu, ale nebojte- máme fórum nové, speciálně pro naši guildu. Na GN je sice taky oddíl pro Elrendar keep, ale samostatně je to tak nějak lepší.
http://elrendarkeep.forumczech.com/ (nevím proč, ale nejdou mi vkládat odkazy)

Stín vzpomínek- 4.kapitola

26. listopadu 2013 v 0:13 | Alice |  Stín vzpomínek
Kolem byla tma. Netušila jak, ale nějak v ní viděla. Kráčela tou temnou stezkou a vyděšeně se rozhlížela kolem. Nevěděla, co ji na tom tolik děsí. Cesta byla pokrytá jemným prachem, který se tu a tam zvedl, když zavál vítr. Neviděla moc dopředu, ani do stran. Kdykoliv se otočila, cesta za ní mizela v další tmě. Stromy kolem byly vidět jen jako podivné rozmazané stíny. Tu a tam se mezi nimi něco mihlo. Elfka zrychlila krok. Tohle místo ji děsilo. Něco ji jistě sledovalo. Pronásledovalo ji to. Plížilo se to za ní v temnotě. Náhle někde v dálce před sebou uviděla světlo. Netušila, jestli je vydává pochodeň, lampa nebo okno nějakého stavení. Teď už jasně slyšela šepot. Zlý, děsivý šepot. Ty věci se přibližovaly. Nedokázala určit, z které strany přichází. Zdálo se, jako by ty bytosti byly všude kolem. Elfka se dala do běhu. Světlo před ní stále zářilo, ale z nějakého důvodu bylo stále daleko. Dívce do očí vyhrkly slzy. Natahovala ruku v naději, že tím dostane trochu blíže. Nepomohlo to. Už nebylo možné ani pořádně popadnout dech, přesto ji něco nutilo běžet dál. Najednou ji něco chytlo za nohu. Elfka se otočila a spatřila jednu z bytostí, jak ji drží za nohu. Bytost vypadala jako elf. Další jako troll. Následující postava byla zase člověk. A další elf. Vyděsila se. Všichni měli několik společných rysů. Všichni měli černou pokožku a žádnou tvář. Dokonce ani nevypadali nijak hmotně, spíš jako... stíny. I tak ji ovšem teď v běhu jedna z nich chytila za nohu a trhla. Dívka nedokázala udržet rovnováhu a s výkřikem spadla do prachu na zemi. Snažila se vstát, ale bytosti se na ni sesypaly. Dusily ji, drásaly jí kůži, když tu náhle některé z nich zaječely a zmizely. Ostatní se okamžitě zastavily a hleděly do okolí. Ze tmy nečekaně vystřelila ruka. Temně fialová ruka, stejně nehmotná jako oni, která v mžiku chytla jednu z postav a přetrhla ji na dva kusy. Ty poté dopadly na zem a se syčením se vypařily. Ostatní bytosti ihned elfku pustily a začaly na nově příchozí syčet. Dívka neviděla, co to je, ale bytosti se po chvíli vztekání a zastrašování prostě vzdaly a zmizely v temnotě okolí. Elfka natáhla ruku dopředu. Něco ji ovšem znova chytilo. Temně fialové nehmotné ruce se zaměřily na ni. Cítila, jak se ovíjí kolem jejího těla jako had. Z nějakého důvodu na ni neútočily, ale i tak cítila neskutečný strach.
,,Neboj se." zašeptala bytost podivným hlasem.
Avelion otevřela oči a prudce se posadila na posteli. Těžce lapala po dechu, ruce se jí třásly ještě chvíli po probuzení. Byl to... jenom sen. Opět spala ve věži v pokoji pro hosty, opět se probudila do zamračeného dne. Hlava dopadla zpátky na polštář, ale strach ze snů byl větší, než touha znova se nechat uspat zamračeným počasím. A vlastně už ani spát neměla. z pohledu na okno nebylo jasné, kolik je hodin, jistě však už ale byl den. Pravděpodobně později, než ráno. Avelion se protáhla v posteli jako kočka. Poté se zvedla a rychle se nasoukala do oblečení. Cesta dolů už nebyla tak děsivá- po bolesti hlavy nebo malátnosti nebylo ani stopy, dokonce se zdálo, jako by mezi mraky občas i probleskl paprsek slunce.
,,Dobré dopo... ráno." přivítal ji elf, aniž by se přitom otočil od plotny. Jeho si ze včerejška také pamatovala. O chvíli později se konečně otočil a v rukou nesl talíř vajíček, pravděpodobně už studených vzhledem k času, kdy vstávala. Znova se usmál, položil talíř na místo, kde včera seděla a ihned se vrátil zpátky k plotně. ,,Takže vy tu budete pracovat jako léčitelka?" ozval se od plotny. Avelion si sedla na místo a okamžitě do sebe začala cpát jídlo na talíři.
,,Něco přece dělat musím." zazubila se mezi sousty. Malan se znova otočil a jeho tvář se rozjasnila, když viděl, jak rychle elfka spořádala celou porci.,,No to je dobře." pokračoval ,,Léčitelku už tahle pevnost potřebovala jako sůl. Jinak já jsem Malan. Malan Dawnstar. Jsem tu majordomus. Jestli chcete přidat, stačí říct." ukázal na vymetený talíř. Avelion se trochu zastyděla za svůj hlad a jenom zakroutila hlavou. ,,Já jsem Avelion."
 


4. kapitola

19. listopadu 2013 v 13:06 | Alice
4. kapitolu zatím najdete jen na oficiálním fŕu Elrendar keep.
Na komentáře se soutěžemi prostě neodpovídám a myslím si, že se nehodí psát takový pitomost ke kapitolám. Tenhle článek taky smažu a hodím sem další kapitolu až budu mít jistotu, že se mi sem nenahr nemilion lidí, co potřebujou někde zahlasovat. To je něco co opravdu dělám jenom pro SB a těch zas až tolik není :-P


Stín vzpomínek- 2.kapitola

23. října 2013 v 12:10 | Alice |  Stín vzpomínek
Byla vzhůru. Věděla, že je, ale zoufale se snažila zase usnout. Nechtěla otevřít oči. Chtěla, aby to byl všechno jenom sen. Když jí spánek tak dlouhou dobu unikal, uznala svoji porážku a opatrně otevřela oči. Neprobudilo ji světlo. Jakkoliv se jí včera zdály všechny věci kolem ostré, teď to bylo pryč. Kolem bylo opět ticho. Těžké závěsy zůstávaly zatažené tak, že přes ně neprosvítal ani jediný paprsek světla. Vše v pokoji osvětlovala jen slabá záře malého krystalu u vchodu.
Lehce zamrkala a protřela si oči. Uvnitř pokoje byla vážně tma, ale neodvažovala se odstranit závěs. Slunce by bylo pro její oči ještě příliš. Elfka se rozhlédla po pokoji. První na čem spočinul její zrak byla velká láhev s vodou, kterou tu včera nechal ten cizinec. Zhluboka se nadechla a cítila sucho v ústech. Jako kdyby nepila celá staletí.
Odhrnula teplou přikrývku a opatrně došlápla bosýma nohama na podlahu. Až teď jí došlo, že je skoro nahá. Přitom včera na sobě zajisté nějaké oblečení měla. Ohlédla se na postel a uviděla svoji róbu, tedy pokud se to dalo vůbec róbou ještě nazvat. Šedá látka byla vybledlá a trčely z nitě. Kdysi jistě nádherné vyšívání bylo rozedrané, a i když se ji pravděpodobně někdo pokoušel vyprat, stále viděla stopy po krvavých skvrnách. Vyjít v takovýchhle šatech do města, tak se i ten nejhamižnější elf zastaví a dá vám zlaťák, jen aby jste v tom nechodili.
Vedle róby ležely staré kalhoty a boty. Všechny ty věci byly její. Nevěděla jak, ale nějak je prostě poznala. Teď jí však šlo jen o jednu věc.
Opatrně se postavila a udělala několik kroků ke stolu. Rozhodně se cítila mnohem silnější, když zvedla velkou láhev a naráz vypila víc než polovinu jejího obsahu. Pak její pozornost upoutalo něco jiného. Vedle láhve leželo několik kousků chleba. Když z jednoho zkusila ukousnout, zarazila se. Pokud je tu ten muž nechával, když ho naposledy viděla, určitě nepočítal s tím, že by mohla spát tak dlouho. Stěží do sebe dostala jeden kousek a cítila, jak jí oschlá kůrka řeže do patra, ale hlad byl silnější. Vedle chleba ležel kousek nějaké zeleniny. Odložila zbytek chleba a pokusila se sníst cosi, co vypadalo jako kořen. Rozhodně se ale dal pokousat lépe, než předchozí jídlo.
Elfka se rozhlédla po pokoji a vydala se k oblečení. Málem cestou zakopla o mísu s vodou. Vedle ní ležel ručník a malé zrcátko. Opatrně je zvedla a spatřila svoji tvář. Musela ji vidět nejmíň tisíckrát, ale zdála se jí tak nějak nová. Z odrazu na elfku koukal pár modrozelených očí. Vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí do tváře. Když je odhrnula, konečně uviděla, co ten muž tak sledoval na její tváři- po celé délce, od očí až ke rtům měla elfka škrábance. Né moc dlouhé ani hluboké, ale byly tam. Viděla je jen díky tomu, že si někdo dal práci a umyl jí obličej. Dokonce viděla i zbytky masti, kterou byly škrábance potřené. Co se ovšem týkalo vlasů, v těch měla stále ještě kousky zaschlého bláta. Okamžitě sáhla po kartáči a začala si je odstraňovat. Na zem padaly drobounké kousky směsi hlíny a popela. Česala si je několik minut, dokud si nebyla jistá, že je všechny špína pryč. Pak se obrátila k vodě a rychle se opláchla. Ať už byl jejím hostitelem kdokoliv, nehodlala se mu ukázat špinavá.
Vzala všechno, co našla na posteli a oblékla se. Nebyla jí zima, ale nechtěla, aby ji kdokoliv viděl. Pak vykročila směrem ke dveřím. Přivřela oči, aby ji neoslňovalo slunce a pomalu otevřela dveře. Pak otevřela i oči. Nemusela se bát, že by bylo slunce pro její oči moc zářivé. Vůbec je neviděla. Celou oblohu pokrývala vrstva mraků tak tlustá, že sotva šlo poznat, jestli je poledne nebo už večer. Mraky měly stejnou barvu jako její róba a jako by se nemohly rozhodnout, jestli by z nich mělo začít pršet, nebo ne.
Elfka se rozhlédla, jestli kolem nejsou stráže. Už při otevření dveří slyšela nějaké hlasy, ale kolem nikdo nebyl. Udělala několik kroků dopředu, jen aby se okamžitě vyděšeně natiskla na stěnu budovy. Její srdce bilo jako o život, ale nakonec sebrala všechnu odvahu a přešla až k zábradlí a nahlédla přes. Dolů to muselo být nejméně patnáct metrů. Prsty se jí křečovitě sevřely kolem tenkého zábradlí. Zajisté nebyla ve městě. Viděla jen několik budov a několik cvičících elfů přímo pod věží. Celé jí to připadalo spíše jako vojenská pevnost.
V její mysli spolu soupeřila bázlivost a zvědavost. Nakonec zvítězila zvědavost a elfka zamířila po schodech dolů. Celou dobu se držela u stěny, aby ji z okolí vidělo co nejméně očí. Došla až na balkón, ze kterého vedla jen jedna cesta-přímo přes velký sál, na její vkus až příliš zaplněný cizinci, kteří tu očividně byli doma. Pár pravděpodobně vojáků sedělo u stolu a hráli karty, další malá skupinka se něčemu hlasitě smála, když jeden z nich pantomimou něco naznačoval. Elfka polkla a váhavě vkročila do místnosti. Byla ráda, že její šaty nemají žádnou výraznou barvu, ale stejně cítila, jak se na ni upřely jejich pohledy. Museli být zvědaví. I přes vojenskou disciplínu nedokázali odolat zvědavosti.
Rychle přešla kolem stolů, protáhla se mezi lehkými závěsy a vyšla ven, kde bylo přece jenom méně osob. Elfové, kteří zde cvičili, pravděpodobně viděli takovéhle návštěvy každou chvíli, nebo prostě neměli čas ani nutkání ji sledovat. Vedle velkého sálu stálo několik budov. Některé vypadaly nově, jiné zase už rozhodně zažily lepší časy a kolem celého místa někdo vztyčil hradby. Uprostřed toho všeho se tyčila velká socha elfa s lukem. Elfka došla až k ní a pokusila se přečíst nápis na destičce, který byl téměř zarostlý mechem.
,,Elr..Elrend..." elfka opatrně odtrhávala zbytky mechu a doufala, že tam nebyly schválně. Pak uslyšela někde za svými zády uchichtnutí. Nevěnovala tomu pozornost a dál se snažila přečíst jméno na desce. Ulámanými nehty se zkoušela strhnout zbytek mechu, ale nepodařilo se jí to. Upustila od svého snažení a rozhlédla se. Kolem nikdo nebyl, jen v dálce u velkého sálu cvičili vojáci. Elfka se zamračila a opatrně přešla ke zdi. Vzduch všude kolem byl cítit něčím, co neznala a v róbě jí i přes absenci slunce bylo skoro až horko. Procházela kolem zdi jen pár metrů, než narazila na původce uchichtnutí. Za stromem, který se tyčil u kamenné zdi, seděla postava elfa. Něco na něm bylo zvláštní, ale nevěděla co. Viděla jej jen zezadu, ale měla z něj zvláštní pocit. Jiný. Neznámý. Nový. A přesto nějak zvláštně uklidňující. Jako by dotyčného znala celé roky.
Přitiskla se ke kmeni stromu a potichu našlapovala, aby elfa obešla konečně mu viděla do tváře. Doufala, že ji při tom neuvidí a trochu se ulekla, když se její přání okamžitě splnilo. Elf měl přes oči zavázaný černý pruh látky. Elfka udělala dalších pár kroků a tiše se před něj postavila, aby si ho mohla prohlédnout a snažila se ani nedutat. Byl starší. Rozhodně vypadal o dost starší než ona, ale na druhou stranu mladší, než elf, který ji ošetřoval. Dlouhé modré vlasy měl svázané nahoru a bylo poznat, že si neliboval v jejich česání. Všechny rysy ve tváři byly ostře řezané, ale z nějakého důvodu vypadal strhaně a podvyživeně. Ve tvář měl neutrální výraz. Možná ji neslyšel. Třeba byla opravdu tak tichá, jak doufala. Něco se jí na něm nezdálo. Měla z něj divný pocit, ale zároveň se u něj cítila podivně v klidu.
Pozorně si prohlížela všechny rysy jeho tváře, když se elfův výraz změnil. Usmál se.
,,Věru, netušil jsem, že je toho na mě tolik ke zkoumání." Elfka při tom zvuku skoro nadskočila leknutím. Nebyla dost potichu? Nebo ji elf přes pásku přece jenom viděl? Srdce se jí rozbušilo jako o závod a bylo těžké se rozhodnout, jestli zůstat na místě, nebo okamžitě utéct zpátky do pokoje. Elf jako by se díval přímo na ni. Možná tam meditoval, nebo jen nechtěl, aby mu svítilo světlo do očí. Tak jako tak pásku z očí nesundal, i když se na ni očividně díval.
Nohy se nakonec rozhodly zůstat na místě a na útěk bylo tedy jak se zdá pozdě. ,,Je tu volno?" ukázala na zem vedle elfa. Hlas se jí třásl, ale spíše nervozitou než strachem. Elf kývnul a dál se usmíval. Elfka se posadila vedle něj a přemýšlela, co tam vlastně dělá. Přitom ho ovšem stále sledovala a snažila se prozkoumat každý kousíček jeho tváře. ,,Opravdu jsem až tak zajímavý?" rozetnul ticho.
,,Já... j-já... já jsem..." začala okamžitě koktat. ,,Vy jste tu nová..." dokončil větu za ni. Elfka jen rychle kývla a doufal, že přes pásku nejde nic vidět. Už tak byla celá rudá a nervózně trhala nitky z rukávu róby. ,,Hodila by se mi hlasitější odpověď. A nemusíte se mě bát. Já, teda většinou, nekoušu" vycenil zuby. V tu chvíli se už elfka neubránila smíchu.
,,Promiňte, že se tak ptám, ale... kde to vlastně jsme?"
,,V Elrendarské pevnosti. To nevíte? Moc poutníků sem zrovna nezavítá, ale ti co ano, tak většinou ví, kde jsou." Otočil se k ní a i přes zakryté oči by klidně odpřisáhla, že si ji prohlížel. Alespoň tedy měla takový pocit. ,,Já, vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala. Ale za všechno vám děkuji pane." Elf se při tom označení neubránil dalšímu uchichtnutí. ,,Tak pane mi vážně už dlouho nikdo neřekl. A tahle pevnosti mi tak taky rozhodně neříká. Jsem Altash a nemusíte se bát. Jsem tu host stejně jako vy."

Stín vzpomínek- 1.kapitola

14. října 2013 v 0:02 | Alice |  Stín vzpomínek
Muselo se to stát. Musela se zachránit, zapomenout na to všechno. Ale na co vlastně? Na co jen měla zapomenout. A proč vlastně?
Elfka se zmateně rozhlížela kolem sebe. Všechno se pohybovalo tak rychle a pomalu zároveň. Okolí bylo rozmazané a přece tak ostré pro její oči. Jasně slyšela křik. Mužský hlas. Křičel jméno s takovou nenávistí, až tomu nemohla uvěřit.
Omámeně pootočila hlavu směrem k malému ohništi a zahleděla se do třepotajících se plamenů, když jí čísi ruka hrubě obrátila tvář. Muž na ni cosi křičel, ale nedokázala rozlišit, co přesně. V očích měl slzy smutku, ale i vztek a neuvěřitenou nenávist. Dívala se na něj a nechápala. Oči se jí zavíraly na čím dál delší dobu i přes fakt, že s ní ten muž stále třepal. Když je otevřela znova, křik utichal. V očích již nebyl smutek ale čistá nenávist. Uviděla odlesk plamene na něčem co držel v ruce.
Oči se jí znova zavřely a vnímala jen další hluk. Byl tu někdo další. Ten zvuk. Byl to... boj? Ucítila tvrdý náraz na zem a uslyšela téměř smrtelný výkřik.
Zvedly ji něčí ruce a odhrnuly jí rozcuchané vlasy. Pomalu otevřela oči a spatřila nad sebou tvář elfa. Snažil se na ni mluvit, vypadalo to, že se jí ptá na něco důležitého. Řekla jenom jedno slovo. Pak se usmála a její svět se ponořil do tmy.

Falanthir zvedl hlavu k nebi a rozhlédl se po korunách. Pak se natáhl a uchopil jeden plod z blízkého stromu. S cuknutím jej vytrhl a hleděl na odporně vyhlížející ovoce, na kterém si uvnitř jistě již pochutnávali obrovští červi. Kdysi bývaly tyto lesy plné barev a života, ale už několik let dělaly Ghostlandské lesy čest svému jménu. Falanthir znechuceně odhodil to, co by se jen stěží dalo nazvat ovocem ke kmeni stromu, kde se tato nechutnost rozplácla a ukázala svůj stejně nahnilý vnitřek.
Kapitán se znechuceně odvrátil a vyhoupl se do sedla. Jeho pozornost ovšem upoutalo něco jiného. Pach. Pach kouře, který nemohlo vydávat žádné normální dřevo. Ne. Tenhle byl nasládlý a tak nějak zvláštní. Rituální oheň? Že by trollové prováděli něco takhle blízko pevnosti? Zatřepal hlavou, aby zahnal další myšlenky a pokračoval pomalu v jízdě. Vzduch kolem byl stále cítit kouřem, ale bylo to lepší než pach zatuchliny, který se zde permanentně rozprostíral.
Náhle se k jeho uším donesl zvuk. Byl to výkřik. Krátký, a rozhodně ženský. Výkřik plný bolesti. Falanthir prudce zastavil a snažil se zjistit, z kterého směru se zvuk nesl. Mohl být jen pár stovek metrů dál, nebo ho mohl vítr nést celé míle. Rozhodl se jít směrem, odkud cítil kouř. Když už to vypadalo, že se cíl někde ztratil, uslyšel další křik, tentokrát mužský. Křičel v elfštině, ale bylo jisté, že dotyčný tímto jazykem zas tak často nemluví. Důležitější byl ovšem obsah těch slov. Vyhrůžky, sliby, prosby a věčné proklínání.
Falanthir popohnal koně a po chvíli se mezi stromy objevila slabá záře osvětlující zbytky rodinného domu a … dvě osoby. Sesedl z koně a obezřetně se blížil mezi stromy. Teď již je viděl jasně. Člověk držel v náručí elfku. Lidé nemají na území Quel'Thalasu co pohledávat, pomyslel si, ale pak si všiml mužova oblečení. Od krku až po nohy byl zahalen v černé róbě s vyšitými obrazci a runami. Falanthir nedokázal určit, ke kterému kultu by mohl patřit, ale to bylo momentálně jedno. Člověk přestal křičet a z jeho tváře se dala vyčíst čistá nenávist. Pak se v jeho ruce zaleskla dlouhá dýka. Podíval se na místo, kde by přibližně mělo být elfčino srdce a napřáhl se.
,,Dokonči ten pohyb a já ti slibuji, že na místě zemřeš." vystoupil do světla ohně a tasil meč.
,,Vůbec nevíš, o co se jedná. Tohle se tě netýká, elfe. Raději odsud zmiz." vyštěkl člověk. Na chvíli se zastavil, jako kdyby zaváhal a pak bodnul. Falanthir hbitě přiskočil a odrazil čepel jen pár centimetrů před elfčiným srdcem. Dýka dopadla o několik metrů dál. Člověk vstal a nechal elfku dopadnout na zem. Pak natáhl ruku směrem k dýce. Ta sebou několikrát zakývala a pak mu vletěla přímo do rukou. ,,Neměl jsi se do toho vůbec míchat, elfe!"procedil mezi zuby. Poté vyslovil temně znějící slova a dýka se prodloužila v meč pokrytý několika temně fialovými runami, stejnými jako na róbě.
Falanthir se ohlédl po bezvládném těle elfky a připravil se na souboj. Ten skončil stejně rychle, jako začal.
Člověk možná zručně ovládal magii, ale s mečem by jej porazil jakýkoliv hraničář se základním výcvikem. Jeho začáteční útok kapitán bez problému vykryl. Po chvíli se ukázalo, jak moc cizinec elfa podcenil. Ostrá elfská čepel lehce projela člověku bokem. Zařval bolestí a upustil meč, což se ukázalo jako chyba. Další rána zasáhla ruku a třetí rána málem i krk. Člověk sledoval potok krve na rameni a celý vodopád, který mu prýštil z boku. Zvedl zdravou ruku a vyřknul slova. Okamžitě se kolem něj zhmotnila temnota, která utvořila neproniknutelný štít. I přes štít byl vidět pohled, který upřel na elfku.
Falanthir se postavil mezi člověka a jeho oběť. Byl si jistý, že člověk nemůže se svými zraněními dlouho přežít, přesto však nepolevoval v obezřetnosti. Člověk upřel na oba nenávistný pohled a u rtů se mu objevila krvavá pěna. Pak se nejistými kroky ztratil ve tmě okolních lesů. Elfův pohled upoutalo bezvládné tělo na zemi. Rychle se sklonil, aby zjistil, jak na tom elfka je. Na šatech byla jasně zřetelná zaschlá krev a bylo jisté, že je již nějakou dobu na cestách. Neměla u sebe žádnou zbraň a jen pár mincí, ale zranění naštěstí žádná. Elfce zakrývaly většinu obličeje vlasy, které měly v slabém světle stejnou barvu jako oheň, který je osvětloval, a nebylo pochyb, že na slunci musí být ještě zářivější. Falanthir je odhrnul na stranu a uviděl tvář oběti. Tvář, která ještě znatelně nesla některé dětské rysy. Ghostlands je nebezpečné místo i pro některé zkušené hraničáře. Co tu asi tak mohla pohledávat ona? Na Falanthira se prázdným a zároveň zkoumavým pohledem díval pár modrozelených očí.
,,Jste v pořádku slečno?" zeptal se elfky, jako kdyby v jejím stavu čekal nějakou odpověď. ,,Jak se jmenujete? Jak jste se sem dostala? Je tu s vámi ještě někdo? Co se tu stalo?" elfka se tvářila, jako kdyby většinu otázek vůbec neslyšela. Pak otevřela ústa. ,,Avelion…" šeptla. Usmála se na kapitána a pak se její oči zavřely. Kapitán se lekl, že má možná nějaké těžké zranění, které neviděl, ale pak si všiml, že elfka pravidelně oddychuje. Prostě usnula.
Falanthir se zamračil a zvedl její tělo ze země. Zavolal svého koně a bezvládné tělo na něj vysadil. Pak se sám vyhoupl do sedla a popohnal koně směrem k Elrendarské pevnosti. Jen po několika minutách jízdy se na obzoru objevily vysoké věže. Strážní kapitánova koně viděli již z dálky a otevřeli bránu. V jejich očích se ale objevilo překvapení a zvědavost, když kapitán jednou rukou přidržoval tělo elfky na koni. Oběma strážným věnoval přísný pohled a ti hned přestali zírat. Dojel až k stájím a opatrně sundal spící elfku. Ignoroval zvědavé pohledy, když ji nesl do pokoje pro hosty. Pokusil se ji probudit, ale marně. Elfka sebou jen několikrát trhla jako při zlém snu a spala dál.
,,Teď by se mi tu hodila Esperanta."povzdechl si. Falanthir přikryl elfku, která se okamžitě do deky zamotala jako malé dítě a na její tváři se rozprostřel úsměv. Kapitán se usmál a zamířil směrem ven. U dveří se zastavil a ještě jednou na elfku pohlédl.
,,Snad mi toho o sobě brzy řekneš víc, Avelion..."

Kolem bylo ticho. Takové, až ji to znepokojovalo. Na druhou stranu za ně byla vděčná. Její hlava bolela tak jako už dlouho ne. To ticho náhle přerušil zvuk. Podivné škrábání a hlas ptáka, který byl k jejím uším stejně milý jako rána kladivem. Neochotně otevřela oči, aby viděla, kde pták je a mohla ho zahnat. Podivná vrána seděla na parapetu zavřeného okna, a přestože bylo zavřené, zřetelně slyšela zvuk, který se dral vráně z hrdla. Rychle se posadila a už ten pohyb ptáka na okně vyplašil. Spokojeně se usmála, opět položila hlavu na polštář a zavřela oči, ale… elfka prudce otevřela oči a rozhlédla se kolem. Tohle nebyl les, který si pamatovala ze včerejška. Světlo nevydával oheň, ale malý zářící krystal u dveří. Nebyly tu stromy, ale vkusně uspořádaný nábytek. Stěny nebyly rozbořené, ale hezky ozdobené závěsy. Elfka se zmateně rozhlédla po pokoji. Co jsem to jen včera… prudce se chytla za hlavu, když na ni udeřila další vlna bolesti. Zůstala ochromeně sedět na posteli a snažila se ignorovat okolí. Něco se včera stalo, ale co? Proč si nemohu vzpomenout? A kde to…
Jako odpověď na její otázky se pomalu otevřely dveře. I ten jednoduchý zvuk jí trhal uši, ale cítila se příliš slabá na to, aby ještě nějak reagovala. Ve dveřích se objevila mužská tvář, kterou již někde viděla. Ano, jistě jej viděla. Tam lese. Elf se zastavil a upřel na ni pohled. Elfka se mu chtěla podívat do očí, ale viděla jen jedno. Postava se poté přesunula k její posteli. Prohlížel si ji se skrytou zvědavostí a poté jí podal ruku. Elfka nevěděla co říct a tak se jí chytla. Cizinec jí pomohl vstát, jako kdyby se bál, že po každém kroku spadne na zem. Dovedl ji až ke psacímu stolu u okna a opatrně ji usadil. Elfka celou dobu sledovala každý kousek pokoje. Kudy by se dalo utéct, kde se nejlépe schovat, nebo čím se bránit...
Z myšlenek ji vyrušilo zakašlání. Elf se usmál a předložil před ni misku s polévkou. Teprve až teď cítila, jaký má vlastně hlad. Musela být mimo víc než jen pár hodin. Měla chuť se na jídlo vrhnout, ale ruce se jí sotva zvedly. S námahou vzala lžíci a nabrala trochu polévky. Ruce se jí třásly slabostí, ale hlad byl silnější. Polévka byla ještě horká a voněla po nějaké bylině, kterou neznala, ale i tak do sebe běhen chvíle obrátila celý obsah misky. Celou dobu cítila elfův pohled v zádech, ale bylo jí to jedno. Mohla se mu věnovat, nebo se mohla najíst. Zvolila to druhé.
Když konečně naplnila prázdný žaludek, elf okamžitě sebral ze stolu misku a vložil ji do koše, kde bylo ještě nějaké jídlo. Neusmíval se, ale ani nemračil. Elfka se zamyslela nad vším, co se zatím stalo, když elf posunul její židli a natočil ji na sebe. Pak se sklonil a vzal elfčinu hlavu do rukou. Pozorně se jí díval do očí a ona nevěděla, co si o tom myslet. Pak hlavu sklonil a vzal ji za ruce. Prohlížel dlouhé škrábance, které na nich měla. Nakonec je pustil. ,,Měla by jste být v pořádku." Prohlásil a usmál se. Elfka vypadala, jako by nevnímala, ale prostě jenom neměla sílu zvednout hlavu. Ten elf musel být nějaký léčitel, nebo něco podobného. Jeho hlas ovšem pro její hlavu momentálně zrovna moc lékem nebyl. Chtěla si jen lehnout a spát dál. Ale světlo bylo příliš silné. Musela přivírat oči, když se podívala do okna. Jako kdyby četl její myšlenky, natáhl se elf kolem ní a zatáhnul závěsy. Místnost teď osvětlovala jenom slabá záře krystalu u vchodu. Z tváře elfa se vytratil úsměv a tvářil se starostlivě. Trochu se zamračil, když elfka nereagovala.
Elfka toužila jen po jednom. Konečně se vrátit do postele a ukončit tenhle zlý sen. Možná v té polévce bylo něco na spaní. Jak jinak by mohla být takhle unavená? Její oči se zavíraly až nakonec málem spadla hlavou na stůl. Zachytily ji dvě ruce, které ji přenesly a položily na postel.
,,Vyspěte se. Potřebujete trochu energie." Zamračil se starostlivě elf a přikryl ji dekou. ,,Nejste tu vězněm, ale hostem. Dveře pokoje nechám odemčené, ale nechoďte ven, dokud se nebudete cítit lépe. Je to pořádná výška. Zítra se tu zastavím." Elf mluvil strohým vojenským hlasem, ale stejně z něj cítila zvědavost. Na chvíli otevřela oči a sledovala cizince, jak kráčí ke dveřím. Cestou vzal košík a něco z něj vytáhl. Položil ty věci na stůl a zavřel dveře. Láhev s vodou rozpoznala zcela jistě. Ty další věci už ne.
Hlava jí zapadla do polštáře. V té polévce opravdu muselo něco být, ale neměla sílu zjišťovat co. Ten elf se jí zdál divný. Nemohla se rozhodnout, jestli je to voják, nebo spíše léčitel.
Zvedla ruce před sebe a pozorně si je prohlédla. Na obou dvou byly celkem čerstvé škrábance a celé tělo ji bolelo, jako kdyby se s někým poprala. Třeba tomu tak bylo.
Ruce jí klesly na deku a zavřela oči. Neznala tohle místo, ale z nějakého důvodu se tu cítila v bezpečí. Jako by věděla, že jí od nikoho nic nehrozí. Neznala je, ale ten pocit zůstával. Jako kdyby byla doma. Možná tohle místo opravdu bylo jejím domovem.
Spánek se jí nenápadně vkradl pod víčka, odnesl s sebou i myšlenky a ona usnula spánkem beze snů.

Menší info v komatu

13. října 2013 v 23:48 | Alice |  My life, my world
Jak si možná už někteří všimli, tak blog tak nějak nejede. Občas sem zajdu, ale už vlastně nic moc nepíšu. Ono ani není moc co. U Whovianů jsem nějakou dobu nebyla, fotit taky není co, celkově na mě dopadaly deprese, ale jednu novinku bych přece jenom měla. Tou novinkou je, že jsme zase začala hrát WoW. Svoji Avelion mám pořád ještě na Anthorii, ale vzhledem k tomu, že mám ráda videa od Smusy a on někdy v červnu nebo kdy začala pařit na Soulwellu za belfa(blood elf- krvavý elf), tak jsem se tedy rozhodla, že si tam založím novou Avelion, tentokrát u krvavách elfů. A tak se zrodila priestka Avelion, belfka co expila v klidu do nějakýho čtrnáctýho lvlu. Tehdy jsem poprvé uslyšela o Roleplay. Teda né tak úplně poprvé. Patuji si, jak jsem slyšela o RP a myslela jsem si, že budu eRPit třeba Jainu Proudmoore XD
Ale jinak jsem o tom vážně nic moc nevěděla. A tak jsem se zeptala na chatu, jestli by mi to někdo nevysvětlil. Hned se mi ozvali tři hráči a dva z nich mi doporučili, abych napsala hráči jménem ceroth, že mi to vysvětli. Popravdě, moc se mi do toho nechtělo. Bála jsem se odmítnutí. Napsal, ať počkám, že dojde dung a pak se mi bude věnovat a já se bála, že jsme ho naštvala, nebo že mě jen tak odbyde. Popravdě, trochu mi vadí, že to neudělal. Kdyby měl ten den špatnou náladu, kdyby mě odbyl nebo nějak naštval, cokoliv, tak bych si asi RP nikdy tolik nezamilovala. Ale on mě hnedka přijal do guildy i když jsme mu řekla, že s RP absolutně nemám žádný zkušenosti. Řekl mi, abych si koupila guildstone a po aktivaci mě to portlo do Elrendarské pevnosti- pevnosti naší guildy. Tam už na mě čekal usměvavý elf v bílozlaté zbroji a vysokým culíkem bílých vlasů, který se mi definitivně představil, jako Ceroth Sunhand. Dodnes si pamatuji, jak mě odvedl do salónku a začla mi podrobně polopaticky vysvětlovat, co je roleplay. Už z toho názvu je jasné, že je to trochu jiná hra. Možná už jste někteří slyšeli název LARP- Living Action Role Play. A RP je v podstatě totéž, jen ve virtuální formě. Vytvoříte si svoji postavu(nemyslím založit, můžete použít jakoukoliv co máte, prostě jen aby jste byli ve hře), dáte jí minulost, osobnost a vyšelete ji do světa. První postava kterou si každý založí je mu asi nejpodobnější. Ať se snažíte jakkoliv, do hlavní postavy prostě vždycky vložíte kousek sama sebe, občas větší kousek než si myslíte. Toho dne, kdy jsem byla přijatá do guildy Elrendar keep se zrodila nová Avelion- drobná elfka se zrzavými vlasy, ještě témeř dětskou tváří a schopnostmi vyvolat Světlo. Byla to plachá elfka, co toho moc nenamluvila a co je hlavní- trpěla ztrátou paměti. Kapitán Falanthir Brightspear(Cerothův alt XD) ji našel v lese a zachránil před jistou smrtí a to je její první vzpomínka. Pamatovala si některé další věci, jako třeba, že je asi kněžka, nebo některá slabá kouzla, ale nic víc. A takhle Ave začala svoji pouť. Později jsme jí vymyslela minulost na které popravdě pořád makám a taky budoucnost, protože... proč Ave vlastně ztratila paměť? Bylo to dobrovolné, násilím, nebo si toho ani nevšimla? A kdo vlastně byla? Spousta otázek k zodpovězení a odpovědi jsou stále ještě v nedohlednu.
Ave se poději rozkoukala, rozkecala, našla přátele, projevila se u ní až nezdravě drzá povaha a já eRPila dál. Teď už eRPím asi tak skoro čtyři měsíce a hrozně se mi to líbí. V RP se musí dodržovat určitá pravidla a já je neznala, ale i tak to celkem šlo. Občas jsem se nevyhnula RP failům, ale naštěstí tu vždy byl někdo(nejčastěji Cery nebo Altash), kdo mě napravil a řekl mi, co dělám špatně. Ještě pořád dělám věci špatně, ale už snad né tolik, jako na začátku. Navíc je tu jedne bonus pro vás- já si všechny ty RP screenuju (dělám si obrázky ze hry, kde je chat), díky čemuž vím, co postavy přesně říkaly nebo dělaly. A proč? Protže potřebuju probudit představivost a psát. Chci ptát. Nechci, aby byly věci z minulosti zapomenuty, když se mi tolik líbí. Občas když se večer nudím, tak si prostě otevřu složku, rozkliknu si obrázek a pak jenom překlikávám další stránky a čtu chat jako bych četla knihu. A že je to zatraceně dobrá knžka.
Já sama nedokážu přesně vystihnout, co jsem v určité chvíli cítila, ale pokusím se vám ten příběh co se točí už nějakou dobu přiblížit. Začala jsem p nějaké době psát povídku na pokračování s názvem Stín vzpomínek, která mapuje příběh Ave v Elrendaru i mimo něj. Nevím, jak často budu psát, ani jestli se vám to bude líbit, ale když mě chytně psavá, tak prostě psát budu. RP je super pro ty, co chtějí zažít ve hře něco nového, nebo mají rádi třeba hru Dračí doupě, protože to je přesný příklad RP. Já osobně jsem si našla celkem dost přátel, nějakou dobu dělala ooc (out of characker) cvokaře a zažila skvělá dobrdružství.
Pro ty, co by se chtěli připojit, tak stránky jsou tady
Pro ty, co by jen chtěli sledovat věci týkající se naší guildy, tak stránky Elrendaru jsou tady (sekce dění v RP popisuje co se událo, první zmínka o Ave je tady)

Povídku budu sepisovat podle nálady, jen když se mi bude chtít(snad se mi bude chtít často). Snažím se držet se původních dialogů, ale občas je trochu budu muset pozměnit, protože než někdy napíšete nějakou reakci, tak už druhá postava mluví o něčem jiném, tak tomu budu muset dát určitý řád, ale tak, jen abych nezměnila obsah těch slov. Povídka bude většinou převážně z dialogů a nevím, jestli nějak vůbec záživná. Navíc screenovat jsme začala až od období asi tak poloviny třetí kapitoly, i když některé věci si pamatuji úplně přesně, co postavy řekly. Prostě mi to uvízlo v hlavě a já na to ráda vzpomínám ;-)
První kapitolu sem dám hned- má základ jen v tom, jak kapitán Ave našel v lese, nic jsme nezaerpili(nezahráli) a bylo to je čistě z mojí představivost. Druhá kapitola stejně tak a třetí do příchodu kapitána taky.

Celldweller - Celldweller

10. června 2013 v 12:25 | Alice |  Favorite songs
Zase celá deska ;-D
Moje nejoblíbenější je asi číslo 4

Fotografka a Whoviani

25. dubna 2013 v 12:06 | Alice |  My life, my world
Jak začít... no asi kdysi dávno, v daleké budoucnosti... né, vážně jsem se nepomátla, jenom orientovat se v čase není zrovna jednoduché, protože čas není přímá linka. Je to spíš takový Wibbly Wobbly Timey Wimey... no prostě je to komplikované, že by se z toho nejedna osoba zbláznila.
A já se taky zbláznila. Už od pondělí když jsem dokoukala poslední díl zoufale čekám na další epizodu Doctora Who. Ale stalo se něco, co u mě není moc obvyklé. Popravdě nejsem nijak moc společenskej typ člověka, ale i tak jsem se přidala na facebooku do skupiny Whoviani z Brna a okolí. Čekala jsem od toho, že tam tak maximálně oznámí, když bude novej díl nebo titulky, ale spletela jsem se. Tahle skupina žije svým vlastním životem a ve mě ho začala taky probouzet. Nejdřív to bylo nenápadný- pár příspěvků, jednou za čas se objevilo video, ale jinak nic moc. Pak se najednou videa začaly objevovat častějí a já se zeptala admina, jestli tam můžu nahrát nějaký obrázky. Odpověď zněla ano, tak jsem začala nahrávat. Dokonce to pak zašlo i tak daleko, že místo jenom hledání obrázků, který bych tam mohla nahrát jsemse rozhodla jeden vytvořit. Respektive vytvořit něco a pak to vyfotit. Tak jsem udělala sochu plačícího anděla, respektive měla to být socha, bohužel jsem si trohu přispala a když jsem po obědě šla dodělávat zbytek sochy, tál mi sníh přímo pod rukama, nemluvě o takové malé nehodě při setkání mojí ruky a betonu ve vysoké rychlosti XD

Kam dál